Je li potřeba se bránit?

Víte, hrozně ráda bych napsala něco ironicky pozitivního, zvedla vám náladu a vykouzlila úsměv na tváři. Jenže  život je svině, ve chvílí, když máte inspiraci konečně něco ze sebe vyplodit, nejradostnější text to většinou není. Jakože není to tak, že bych se vám chtěla postěžovat, to vůbec. A není to jako plakání na ramínko, je to jen výměna zkušeností – jakože každý článek jako ukazováček, který říká – doufám, že většina z vás je chytřejší než já!

Poslední dobou hodně přemýšlím (já teda přemýšlím až nezdravě moc, nikomu to nedoporučuji, dělá to jen ještě větší bordel v hlavě a okolí, které vás i tak moc nechápe, už se o to radši ani nepokouší), no nevadí, přemýšlím nad pochopením ve vztahu, toleranci a nějakým pokusu o happy existenci v opačněpohlavním partnerství. Víte jak to myslím, takové ty vychytávky, aby se každý den nebilo nádobí anebo se nebalily kufry.

Jen pro pochopení situace – tohle nejsou žádné rady, občas si myslím, že spíš potřebuji radu já, anebo rovnou profackovat, myslím, že by to mělo lepší efekt. Byla jsem vychovávaná na východě, kde přístup ke vztahům evoluje tak o 50 let pomaleji, než v Evropě. Jakožto malá culikatá holčička jsem vstřebávala skrz babičku, že základem ženského štěstí je se vdát. Čím dřív, tím líp. Protože podle ní teď už jsem dávno za zenitem. Jakože čau, konec a v záložkách na googlu na prvním místě – koupím si kočku. Nejlépe tři.

Jsem naivní, dost dlouhou dobu mi trvalo rozluštit hádanku dnešní doby – vdát se není základem štěstí. Není to ani základem vztahu. Možná tak státu, ale ten základnu má už asi někde jinde.

Co je tedy základem? Láska? Ty se dneska lidí boji víc, než Trumpová nástupu na trůn. Říkáme tomu touha, přitažlivost, potřeba, partnerství, svazek, chození, mazlení, kamarádství a další podobné blbostí. Koukáme jeden druhému do očí a mlčíme. Bojíme se dát najevo city, pocity, nepohodlí anebo i věcí, které se nám na druhém nelíbí. Dávno jsme pochopili, že ticho je kamarád setrvačností – čím déle mlčíme, tím se nic jakoby neděje. Žádné řešení, srdcervoucí hovory, slzy anebo hodiny nepřetržitých konfliktů.

Vynecháváme emoce, používáme čím dál tím míň písmen ve zprávách a slov v konverzacích. Nabíjíme jeden druhého jen na padesát procent, jedeme takový svůj režim úspory. Co když bude někdo lepší, nebo už byl? Je to dost zoufalý – ženy miluji ušima, a muži moc nemluví. Ženy chtějí být jediné na světě a potřebuji to slyšet, protože jejich sebevědomí je jako jezero Bajkal – naprosto průhledné, ale hloubka není známa pomalu dodnes. No a muži chtějí mít po boku nedobytný hrad, i když už dávno dobýt byl, ale za žádných okolností se to nesmí provalit! img_58231

Tím začíná a končí nekonečný kolovrat nafouklých tváří, nepochopení, vína a cigaret, facebookových statusu, rozbitých a znovu zalepených vztahů a neschopnost se pořádně nadechnout. Co když při tom nádechu na chvílí ztratíte kontrolu nad sebou?! Hm, blby co …

Milujte se naplno, tulte se, líbejte se a neschovávejte se. Napůl žít umí každý, ale zdaleka to není žádné umění. Možná jen tak způsob obrany. Jenže je – li potřeba se bránit?

Posílám vám pusu, úsměv a písničku! „Nervous“ Mark McCabe

Vaše

Ženám čtvrtstoletí starým …

Již několikrát jsem nakousla téma the walk of shame. Slyšeli jste někdy tento pojem? Řekněme, že je to taková procházka růžovým sadem, kdy ten sad má růžovou barvu jen večer, ráno se modlete, aby to bylo křoví. Husté. Ať se tam můžete schovat. Česky tomu něžně říkáme – cestička svědomí. Teda pokud vám ještě nějaké zbylo.

Víte, když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Každé svoje setkání s mužem začnu romantickým seznámením. Kdy on se kouká do očí, já se červenám. On se zeptá na jméno, já ztratím hlas a jen něco zbrkle pošeptám. On mě doprovodí domu, já celou cestu budu přemýšlet nad tím, zda mu dám pusu na tvář anebo ne. Nedám. Ale večer v posteli budu polemizovat nad tím, kde bude naše svatba, jak se budou jmenovat naše dětí a zda si vezmu jeho příjmení, anebo si ponechám to svoje, jako takový pomyslný manifest svobody.

Potom tři měsíce budeme chodit spolu do kavárny ve vši slušností. Pusa sem, pusa tam. Dotyk ruky na lavičce v parku, tužebné zachvění, romantické povzdechnutí. Pár kytek, hodiny bezpředmětných rozhovorů a naprostá šťastná zamilovanost. Začne se líbit mým rodičům, pořídíme si spolu psa a vymalujeme si byt – kdy on na mě kápne barvou, potom já na něj a budeme tam lítat jak v přiblblé americké komedii.

V reálu jsem dlouho a občas i dost bolestivě se pokoušela alespoň o napodobeninu dokonalého vztahu. Nevyšlo to, nevadí. Prý, se zkušenostmi člověk učí. V tom případě chci červený diplom prosím! Ne, radši dva.

V pětadvaceti nastal zlom. Romantika mě pomalu opustila po pár rozchodech, víra v lásku až za hory a na forever zůstala ležet na cizím konferenčním stolku spolu se zásnubním prstýnkem a Naďa se tak nějak utrhla z řetěze, vymkla kontrole a utápěla sny v červeném víně.

Víte, když je vám pětadvacet a jste sami, máte pocit, že nemáte čas. Není kdy čekat na něco, není chvíle randit měsíce a držet se za ruce. Chcete všechno hned, nejlépe včera a ideální to bylo už před rokem. Myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Ale

Každý romantické setkání s mužem jsem začala vyťukáním pozdravu na dotykové klávesnici svého telefonu. Kdy on se kouká do telefonu a u toho čumí na fotbal, já se koukám na druhém konci města taky na telefon u toho žehlím. On se zeptá na jméno, já jen odpovím, že to má v profilu, odkejvu jen tu pravost. On mě pozve ven. Já jdu, protože po třech hodinách psaní mě přestává bavit.

Jsem vždy připravená, vykoupaná, navoněná a nalíčená. Co kdyby náhodou? V kabelce je půlka šatní skříně, kartáček na zuby, čisté kalhotky, rtěnka, řasenka, pudřenka, svetr, kdyby zima a nabíječka, kdybych byla někde sama na opuštěném ostrově. KPZtka je základem ženy, která má pocit, že je dávno za zenitem, věřte mi.

Jsem natěšená, přemlouvám sebe samu, že právě jdu za tím pravým, jediným, věčným, hodným a nejlepším. Směju se, jsem zábavná. Piju víno z láhve na náplavce, protože chci být romantická. Líbám se u koně na Václavaku, protože mám pocit, že žiji jen jednou. A pak ještě jednou, a ještě a pak už to radši nepočítám, kolikrát vlastně v tomhle životě žiji nebo žila jsem?

img_5393

Zve mě domu, říká sladké věci, že jsem krásná, kouzelná, milá, chytrá a sečtělá. Noc je kouzelná a jedinečná. Mám pocit, že je to ono – tady a teď. Mezi líbáním, přemýšlím nad tím, jak budou vypadat naše dětí, kde budeme bydlet a konec konců to jeho příjmení najednou zní docela slušně. Vymýšlíme plány na zítra a na pozítří. Na Vánoce a Velikonoce. Potom usneme.

A přijde ráno. Ležím vedle neznámého a cizího člověka. Je na druhé straně postele a ani se na mě nedivá. Mám oči slepené řasenkou. V hlavě se zbytek alkoholu odráží, jako levný tenisák. Potom, co si odříkám všechny nadávky typu – co jsi to za ženskou Naďo? Čím jsi přemýšlela, hlava to jistě nebyla, co teď? Kde jsem a kde mám oblečení. Vstanu. Vezmu si na sebe včerejší šaty a jak malý tichošlápek se snažím vyplížit z pokoje – jakoby jsem tu nikdy nebyla.

Na otázku jestli si dám kafe neodpovídám, na nabídku hodit na metro se jen pousměji a vyrážím cestou svědomí domů. V sobotu ráno, ospalá, žíznivá, pomačkaná a ošklivá. Mám pocit, že každý kolemjdoucí, a těch v sobotu na jaře bývá dost, ví, přesně ví, že jsem se vyspala s mužem, kterého jsem sotva znala nebo spíš sotva nepoznala. Chytám vyčítavé pohledy, které spíš odráží to, co se mi právě děje v hlavě. Říkám si že to bylo naposledy. Další naposledy si budu říkat to samé. Než potkám muže, který se se mnou povídal dny a skoro i celé noci, než mě osobně poznal. A ten den jsem zrovna nechala KPZtku doma, dostala slunečnici, pusu na zastávce a jako hodná holka mých dřívějších snů a představ, jela spát domu.

Milujte se prosím vás. I kdyby na jednu noc anebo na zbytek života. Sbírejte diplomy zkušeností do sbírky, jednou je stejně vyhodíte, ale ten průběh občas stojí za to. Vážně

Vaše

 

Zoufalá zmatenost

Nejprve, než začnu sepisovat nějaké ty moje rádoby filosofické myšlenky, bych vás chtěla přivítat v novým roce. Dalším. Vkládáme do toho vždycky nějaké naděje, stanovujeme si předsevzetí, do diářů si vykreslujeme cíle a první týden v novém roce vedeme neskutečně zdravý a produktivní život. Žijeme svoje vysněné a ideální JÁ. Po zbytek roku nadáváme na JÁ reálné a tiše doufáme, že v novým roce bude zas vše jinak.img_5511

Já nemám ráda nějaké čáry, hranice anebo sumarizace. Jsem vodnář, pro mě skoro každý den je jako poslední, zítřek je přeci až za dlouho. Ale dospívám, možná místy i stárnu, tak mi přijde najednou děsně romantické si vypíchnout nějaké věcí, které se mi v minulém roce stali a z nějakého důvodu zakotvili v hlavě.

Víte, pro mě to byl nejmíň stálý rok anebo nejvíc nestálý, vyberte si možnost, která se vám líbí víc. Byla jsem chvílí dramatická, pak zase drsná a cílevědomá. Byla jsem velmi pracovitá a výkonná, pak zas mi to přestalo celý dávat smysl. Chtěla jsem něco měnit, nezměnila. Chtěla jsem napsat knihu, začala a zas odložila. Chtěla jsem se naučit hýbat jen dopředu a nestát. Nestát na místě. Ale teď stojím, a nevím jak dal.

Byla jsem nestálá ve vztazích. Líbala jsem se v hipster kině s mužem, kterého jsem znala sotva dvě hodiny. Flirtovala jsem se ženáčem a necítila výčitky. Byla jsem na tinder rande a navěky věků se s tou aplikaci rozloučila. Naběhala jsem dost kilometrů po cestě svědomí ve včerejším oblečení, s neodlíčenou řasenkou a kocovinou. Ne alkoholovou, ale kocovinou svědomí – kdy se na sebe ráno nemůžete podívat do zrcadla, protože víte, že sami sobě se vymykáte z rukou. img_5514

Vypila jsem litry vína, hektolitry kofeinu a vykouřila kartony cigaret. Žila jsem zdravě, zkoušela veganství, byla vegetariánkou a pak se bouchla hlavou a maso se opět stálo součástí mého života. Dvakrát se ostříhala, jednou se to fakt nepovedlo. Párkrát přibrala, ještě vícekrát zhubla. Brečela jsem, smála jsem se, chovala se jako svině, kráva a pak zase jako to nejhodnější stvoření na světě.

Poznala jsem nejcennější přátelství, které mě naplňovalo, inspirovalo a stálo při mně i když jsem dělala nesrozumitelné věci. Málem jsem to přátelství ztratila. A ve chvílích, kdy mi chybělo nejvíc, tak jsem se naučila společná videa nazpaměť. Zoufalý. Já vím. img_5512

Vypěstovala jsem si závislost na instagramu. Díky němu jsem poznala muže se slunečnici, muže, který fakt netuším, kde těch všech pětadvacet let byl. Nebo kde jsem vlastně ta léta byla já. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že s tím neznámým, který mi napsal pouze o knižní radu, to bude tak krásný a zároveň těžké, tak do toho jdu znovu. Hodně krát. A ani jednou nelituji.

Je tu pár věci, které bych ráda změnila. Je jich možná i víc, než bych si přála. Je tu dokonce pár dní, které bych ze své pamětí vymazala úplně. Ale nenaučila bych si vážit okamžiků víc, než předtím. Nenaučila bych se toleranci, vydrží. Nepochopila bych, že svět se netočí jen kolem mě a je to tak naprosto v pořádku. Nenaučila bych se přijímat věci tak jak jsou, bez ostrého přání je měnit. img_3496

Díky, že jste u toho všechno byli se mnou i když občas nevědomky. Díky, že se mnou zůstáváte. Budeme psát, je toho ve mně tolik, že tento článek je spíš zoufalá zmatenost, než něco, co dává hlavu a patu. Jenže potřebovala jsem tento rok něčím začít, bohužel ten rozbor chyb za rok uplynulý vypadal jako správná volba.

Milujte se prosím vás …

Vaše

 

 

Kdybyste tenhle článek četli …

Víte, Vánoce jsou rodinný svátek. Ten den X, kdy se sjede celá rodina, vypustí se hádky, problémy a nějaký ten druh naštvaní a všichni jsou šťastní, spokojení a tak nějak mají pocit, že aspoň jeden den v roce to funguje.

Neslavím Vánoce, ne proto, že jsem nějaký exot druhu Grinche, jen se na východě Vánoce neslaví, teda určitě ne v prosinci, ale o ukrajinských svátcích snad někdy jindy. Vůle osudu mi ale naložila jiný úkol – posledních pět let jsem takový pozorovatel českých Vánoc. Skoro každý rok v jiné české rodině – moje vztahová nestálost se teď může jít zahrabat. Každý rok trochu jiné zvyky, jinak osolený bramborový salát a spousta druhů cukroví. Jiní rodiče, babičky, dědečkové, dětí, tety a psy. Jiné dárky a taky jiní partneři.

Každý svým způsobem mi zůstal v srdci a prošel mojí historii. Každý něco nechal a něčemu mě naučil. Moje rodina zůstává ale stejná, i přesto, že společné svátky s nimi jsem nezažila už dlouho. Každý rok si trochu pobrečím, že se máme rádi přes rok, ale v ten jeden den, v našem případě o Silvestru, jsme každý někde jinde po světě a přes Skype se tváříme děsně nadšeně. Rozbalujeme si před kamerou dárky i přesto, že si je skoro nedáváme, ťukáme skleničkami o monitor a tak nějak se snažíme usmívat i přesto, že každý z nás je někde v  hloubi duše smutný a oplakává další rok.

Rodina je základ, ne státu, ale každého z nás – naše duše, našeho psychického zdraví a i základ našeho upřímného úsměvu. Proto mě štve, že si na to vzpomeneme jednou za rok, kdy panicky pobíháme po obchodem a hledáme něco, čím uděláme radost. Věcmi se snažíme udělat radost, protože je to rychlejší a míň bolestivější. Protože postupem času ztrácíme rodiny, ne jen ty, do kterých jsme se narodili, ale i ty životem nabyté – rodiny partnerů, kamarády, přátele a psy, kterých jsme do této „family“ škatulky zařadili. S nimi ztrácíme i kousíčky naše duše, ty pak zaplácáváme řízkem, kaprem a zapijeme něčim tvrdším.

Kdyby moje rodina četla moje články, tak bych jim ráda vyřídila to, že je miluji i přes to, že svátky zrovna nejsou naši silnou stránku. Kdyby tohle četla moje drahá polovička, tak bych ráda byla jeho rodinou  ne jen na jedno vánoční období, i přesto, že věci nejsou tak jednoduché, jak se občas zdají. Kdyby tenhle článek četla moje drahá žena, tak bych jí ráda věnovala všechen svůj čas na světě #vicecasunanas, i přesto, že se občas zdá, že zrovna čas je absolutně proti nám. Chtěla jsem vzpomenout na mámu, ale to by ten článek byl až moc srdcervoucí, o tom taky někdy příště.

A kdybyste četli tento článek vy, tak se vyserte na fronty v Pandoře, na pátraní po tom nejlepším dárku a na nekonečné balení věci, které stejně nikdo nepotřebuje. Oni totiž nenahradí úsměv, lásku a teplo lidských vztahů, které během roku zavíráme do trezorů.

Brečím u toho, protože právě pochopení váhy něčeho, co si fakt nekoupíte, je občas emocionálnější, než si můžeme ve světě tvrďáků dovolit.

Vánoce všem, ale po celý rok!

Vaše

 

 

Býti ženou

Dneska jsem přemýšlela nad tím, nakolik se snažíme tvářit býti silné, abychom co nejdále schovaly svoji slabost. Přizpůsobujeme se tempu dnešního života, trendům, zvykům a společenským normám, které se mění rychleji, než před nedávnem kurz dolaru v Rusku.

Jsme silné, nedotčené, máme kamenné tváře, bojíme se pousmát víc, než je nutno, nepláčeme. Ne, my prostě dneska už ani nepláčeme, přitom podle mě, je to jeden z nejkrásnějších projevů ženskostí. Je to ten nejčistší projev slabostí, nenucený, přirozený a nehraný. Ach, brečela bych, až bych brečela.

Pánský tvrdý svět, ve kterém žijeme, nás přiměl schovávat své jemné duše pod tuny líčidel, litry barev na vlasy a kila nízkotučné zeleniny. Lepíme si umělé řasy a nehty, tetujeme si obočí a rty, vrstvíme tónovací krémy a stíny. Proto vlastně nepláčeme, aby se to veledílo nerozpustilo, stoji totiž minimálně jeden plat v Africe. Děláme vše proto, bychom schovaly sebe co nejdále, nejhlouběji a ať na to nedej bože nikdo nešáhne. Máme strach, že nebudeme hodný mužům, že je nebudeme stíhat, že jim nebudeme dobrou oporou. Schválně, jak dlouho vám trvalo, než jste si dovolily probudit vedle svého partnera bez vánočního stromečku na obličeji? Hm … drsný co

jednorozec

Dennodenně bojujeme s tím rovnoprávným postojem ve společností. Ignorujeme obejmutí, blízkost i obyčejnou starost. Na otázku jak se máme, vždy odpovíme – dobrý, v pohodě, fajn a u toho polykáme neviditelné slzy, protože čočky, řasy a podobné nesmysly. Protože někdo, předpokládám, že muž, někdy měl tu drzost určit, že ženy jsou silné bytostí. Chtěla bych ho potkat a říct mu – co ty, doprdele víš o tom, jaký to je být ženou. Jsou to geny, které nám předurčili tuhle slabost, moc bych s tím nehýbala.

Ženskost ve světe chytrých telefonů, automatických vysavačů a gumových pan, je jako jeden velký jednorožec na barevný duze – nikdo ho neviděl, ale každý přesně ví jak vypadá. Každý muž přeci ví, že naše náladovost je jen rozmar, že naše touha být blízko, jako blízko blízko, je pouze sebestřednost a přitom ho asi nikdy nenapadlo, že barvení vlasů, rtů, oči a tváři je pouhé vysílání signálu – Jsem Tady!! Tady jsem, halooo …. sice velmi hluboko uvnitř, ale tam se skoro nikdy nedostane. Na to pánové, nemají čas.

Buďte ženy, ženy!

Řekla Naďa, která už taky nebrečí, ne proto, že má řasenku, to už ani nevím jak vypadá, ale na ten pláč není čas a už vůbec ne příležitost.

P.S. Jsem připravená čelit feministickým útokům! To hnutí pro práva žen mi už dneska přijdou stejně zoufalé, jako tipy na vánoční dárky, které letos nabízí snad i popeláři.

Vaše!

 

O ničem!

P.S. Článek je opravdu o ničem, pusťte si k tomu prosím písničku! img_5159

Občas touha napsat článek je silnější, než touha napsat aspoň trochu kvalitní článek. To není jak u videa, kdy si sednete před telefon anebo foták, trochu poupravíte obličej a ono to jde samo…nějak, ale jde.

Když píšete, tak to je jako sázka do loterie – víte, že se to vzpírá a bouří uvnitř, ale když se k tomu sednete, tak najednou vnímáte naprostou prázdnotu svého vnitřního světu. Naprosté ticho tam je teď. Bez prdele.

Nejdřív jsem chtěla napsat o tom, jak jsem nedávno prozvracela jednu krásnou noc svého života, omldela a byla nucená začít jíst maso, protože se mi o tom zdálo a protže můj naprosto vysílený žaludek si prostě nic jiného nepřál. Napíšu to, až se všichni s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnáme.

Potom jsem přemýšlela, že bych konečně mohla sepsat článek o cestičkách svědomí – the walk of shame – takovýto ženský poránu z cizího bytu po špičkách a nalepenou řasenkou až za ušima. Ale to zas jindy, až budu více ironická, možná lehce opilá a budu mít jistotu, že můj kluk mi neuteče. Zatím ta jistota jakoby není.

Taky jem chtěla napsát i o tom, jak je zásadní mít v našem životě kvalitní sex, dobrej sex, takovej ten wau vypínající hlavu a potlačující stres sex, ale obávám se, že jsem trochu na jiném portálu.

Takže sedím na posteli, snažím se přečíst po sobě článek, který bez čoček vypadá skoro jako jedna rádoby inkoustová skvrna a přemýšlím, co se stalo za poslední dny, týdny a měsíce tak závažného, o co bych se chtěla podělit.

Možna jen pochopení toho, o čem život je, začíná být realnější, než kdy předtím. 

Dneska jsem zrvona přemýšlela nad nejkyčovitějším příslovím, které se mi kdy ukotvilo v hlavě – někdy méně je více. Nevytetovala bych si to, ale káva chutná mnohem lépe, když si místo sedmi hrničků dovolím jen tři. Najednou citím chuť, vychutnávám si okamžik, nemotá se mi hlava a láska ke kofeinu postupuje do dalšího kola.

Čerstvý vzduch se dýchá hloubějí, kdy místo krabičky cigaret si odpustím jen její polovinu. Nemrznou ruce, nemrznou nohy, tělo, neklepou se zuby a žádné jiné radostí a slabostí kuřáka.

Knihy … ach knihy jsou mnohem hlubší, ve chvílí kdy tu hloubku neměřím počtem přečtených titulů, ale vnímám roszah svého emocionálního rozptylu. Tenší knihy, ty jsou teď v oblibě!

Ale boty ne! Ty do toho neptaří, tam bych směle udělala vyjímku.

Dokonce jeden polibek místo pěti chutná mnohem smyslnějí … k tomu jsem šla (byla jsem podstrčená!) celých pětadvacet let!

Odpusť mi, češtino, tento článek o ničem, bez automatického opravování chyb. On totiž můj skvělé předražený počítač to zatím neumí. Aspoň se naučím pravopisu na stará kolena, učít se přeci nikdy není pozdě ne? Ale tuto kýčovitost si necháme na příště.

Pardon za zkrácenou verzi mých myšlenkových pochodů, pro příště se krotím!

Slubuji

 

Nestihla jsem život …

Myslím, že už jsem jednou zmiňovala, že žijeme v uspěchaném světě. Ve světě, kdy naše životy se omezuji na práci, práci a mezi tím možná nějaký ten domov a rodina. Nestíháme žít, a přitom děláme vše proto, abychom mohli žít dobře.

Nestihla jsem léto, mám pocit, že letos prostě žádné nebylo. Pro mě nejteplejší období roku trvalo myslím, že tak týden, možná týden a půl. Nestihla jsem slunce, nestihla jsem nějaké to pražské opálení, kdy i ve svlečeném stavu přesně víte, co jste měli na sobě včera, předevčírem a minulý týden. Nestihla jsem tu všeobecnou radost, že jsou prázdniny. Co jsou vůbec prázdniny? Stihla jsem možná si připomenout to, že deodorant je stále dražší než pivo, proto v létě nemá zas tak velký úspěch. Neteče hold no, a nemá pěnu. A pěna je prý základ. Stihla jsem jen konec srpna … potkala jsem muže. Muže, který je tak kouzelný a zároveň tak často dělám chyby už jen proto, že se bojím probudit do reality, kde by nebyl. Jo, poslední týden srpna jsem stihla. Ale to už se nejspíš nepočítá.

Nestihla jsem podzim. Mám pocit, že jsem nosila tričko a potom se hned zabarikádovala do padesátí odstínů svetrů, šál a teplých bund, ve kterých vypadám jako nepovedený výškou kosmonaut. Nestihla jsem žluté listí, nestihla jsem rána, kdy mlha, kdy voní káva a je klid. Myslím, že i můj instagram prožil podzim líp než já, protože jednodušší je se soustředit na dobrý záběr, kvalitní filtr a nějakou tu strukturu snímku, než na vlastní život. Stihla jsem jen prohloubit zoufalství messengerových vztahů. Jednoho vztahu, krásného vztahu, který znehodnocujeme počtem nepoužitých emotikonů.

Nestihla jsem příchod vánočně – kýčovitého období a čím víc se mi násilím vrývá pod kůži, tím jsem jistější v tom, že ho stihnout ani nechci. Nechci kupovat dárky jednou za rok, nechci navenek juchat a skákat ke stropu u adventního kalendáře jen proto, že teď je na to čas. Jen proto, že teď se to musí a potom se potají v duchu modlit, ať už je to za námi a je klid. Únor. Březen. Květen. Říjen a opět Prosinec. Nestihnu  to, že jo, ale co už.

Tak často si vymýšlíme problémy, důležitá jednání, frekvenci schůzek, až začínáme věřit tomu, že tohle je ten život a ta naše smutná skutečnost. Řešíme dvě slova poslaná ve zprávě a interval reakci na reakci, protože se bojíme, že v tom shonu umělé vymyšlených životů nestihneme ten pravý. Nestihneme krásu partnerského vztahu, protože je zahlcený písmeny, protože rychlejší je vyjádřit emoci žlutým oválem s očima a nějakým tím úsměvem. Nestíháme žít, už jen proto, že si to tolik přejeme, a tím vše kazíme. Nestíháme milovat, protože tolik se bojíme přijít o toho, koho milujeme, že neustále potřebujeme mít kontrolu. Kontrolu nad vším a mezitím skrz prsty nám utíká kontrola nad sebou.

Nestíhám sama sebe, nestíhám ani rychlost svých prstů a už vůbec ne myšlenky, které mi přeskakuji hlavou. Občas si tam podle mě hraji na schovávanou. Nebo nevybíjenou.

P.S. považujte tento článek jako kocovinový výlev, vyjádření svých citů muži, kterému občas musím lézt pěkně na nervy a mám pocit, že právě v podobné chvíle si uvědomuji, co pro mě znamená. Taky to berte jako nastínění témat na další články. Messengerový vztahy musíme probrat do hloubky, že?! 🙂 prosinec

 

Víš co, Sašo …

Mám ráda muže, někdy míň někdy naopak více, je to jako s čokoládou – když se ji přejíte, taky vám potom moc nechutná. Vím, že tento úvod nese v sobě  kapky feministického manifestu o tom, jak JE nezávislost, samostatnost a kariera nejvíc. Jak je to fajn mít neoholený nohy, pár kilo do plusu (do plusu plusu abych byla přesnější) a teplého kamaráda. No a kamaráda na různé „srandy“, malého psa a svoje bydlení, abychom už za kilometry byly cítit tou femi svobodou politou předraženým parfémem.

Hm, já muže ráda mám. Muže spisovatelé, muže kuchaře, muže tátu, muže bráchu, muže dědu, svého muže (pevně věřím, že mým bude i po tomto článku) no a ten zbytek, se kterým jsem tu čest měla.

Kámoš Spoty už tomu taky přišel na kloub – jeden z playlistu Daily Mix, který je na míru – prý ví co mám ráda! je plný čistě mužských hlasů. Ach!

Každý z těchto mužů ze skupiny „měla jsem tu čest“ v sobě nesl šutr určité zkušeností, kamínky jistého zklamání a písek usušených slz. Každý měl pocit, že jeho posláním bylo mě něčemu naučit, něco mi ukázat, nechat objevit mnou zatím neobjevené. Když vypustím ruzné praktiky, návyky se oblékat a způsob, kterým se chovám, tak v mém případě to bylo absolutní ponoření do české kultury. Takovy diving [čti dajving] do hloubek českých klenotů. img_5030

Posílám vám k tomu písničku.

„Oh, pretty woman“ Roy Orbison 

Jakožto rozená ukrajinka, žijící v srdci Evropy teprv pár let, jsem potřebovala průvodce (množné číslo prosím). Jako když přijedete do Moskvy tak musíte na Rudé náměstí anebo za dědou Leninem, v Paříži na ajfelovku a v Berlíně na zed‘. Takže jsem zažila xy rande na Karlovém mostě, na Hradě, pod Hradem, na Václaváku a na Staromáku pod Orlojem. Hodiny, no!

Naučila jsem se jíst knedlíky, ale jen s omáčkou! Nacházet šupiny pod talířem na Vánoce, které neslavím a cpat se čočkou na Nový rok, kdy u nás se dojídá kaviár, na který se celý rok šetří.

Taky jsem se musela rychle naučit otáčet v nespisovné češtině, proto ta spisovná a nedejbože psací pokulhává. Smířít se s tím, že někdo mě pořád opravuje, slyší přízvuk a má neuvěřitelnou radost z mého plného jména – Nadiya. Byli tací, co mi ani jinak neřikali a dostáváli pár bludištáků za to, kdy se to jméno naučili konečně i správně napsát. Mimochodem, dodnes nevím, jak vypadá bludišták a jestli nějkou podobu vůbec má 🙂

Největším pokladem se ale stala kinematografie. Pokud mě nějakou dobu sledujete, dobře víte, že já se na filmy nekoukám. Neviděla jsem nejspíš 90% filmů, co normální statistický člověk. Neviděla jsem například ani Pulp Fiction, ALE! Pelíšky umím nazpamět, Na samotě u lesa jsem viděla minimálně pětkrát a Sněženky a machři se mi natolik vryly do pamětí, že jsem se dobrovolně podívala i na velký návrat po 25 letech. Vždycky to začalo tak nevinně – a co český filmy? Určitě jsi neviděla, tak to musíme napravit! Diplom mi prosím za to, kolikrát jsem to „napravovala“.

Ještě, že jsem nemusela předčítat Čapka nahlas a zdolávat Švejka! img_4311

Ach ty moje šutry zkušeností, kamion na vás! Ale zárověn, bez nich nejsem dneska tak ironická, místy sebekritická a stále dělající šílené gramatické chyby. Jo, a nepotkala bych muže, který se mě nesnaží předělat. A fotí mi zadek, a to je nejvíc!

P.S. V komentářích mě klidně opravujte prosím! Já ráda.

Pusu

 

 

Ach volba, volbička…

Taky máte tak těžká rána? Jakože nemůžete, nezvednete se, vážíte přes 150 kilo, což není daleko od pravdy, ale každé kilo se počítá! Hm, počítá se i gram, co si budeme vyprávět.

Uděláte to velké rozhodnutí, vytáhnete z pod deky jeden prst, potom druhý, proklínáte celý svět, dospěláckej život, globální oteplování, studené zimy a tak nějak přemýšlíte nad světovým mírem. Po cestě do kuchyně, kam se doslova plazíte, vymýšlíte třicátý pátý způsob, jak změnit svůj život. Jak se pohnout z místa, udělat krok, naučit se vstávat na první budík, naučit se chodit spát dřív, než se vaše klávesnice otiskne vám na čelo, záda odejdou na dobu neurčitou, krk ztuhne a par dní se fakt nehne.

Když už to kafe máte v ruce, to první už dávno v žaludku náhle se zamyslete nad tím, co si vezmete na sebe. Aspoň na tu vteřinu. Docela dlouho na sobě pozoruji jednu zajímavou věc – večer odcházím spát s myšlenkou toho, že ráno chci být za dámičku. Vezmu si šaty … hm, ne, košili! Počkej, ale ta bílá blůza, hm … sofistikované. Boty? Co boty, černé? ne, tyhle ne. Tamty černé, anebo černé tyto? Potom tadaaa a  v hlavě obrázek perfektní pětadvacítky – upravené, vyžehlené, stylové, tvrdé a zároveň s dotykem červené rtěnky. Ta prý řídí svět! stupid.PNG

Ach, stupid Naďa … ach ta písnička!

„Stupid Cupid“ Connie Francis

No a ještě jednou – ach ta volba! Možnost volit, vybírat si, rozmazlovat se. Čím víc toho máme, tím míň máme chuť žít. Protože to na nás tlačí, zírá a zatahuje. Jako pardon, ale moje šatní skříň! Nedej bože botník. I cesta do středu země by byla kratší, než cesta ke dnu této textilní díry. Nutí mě k neustále retrospektivě všech možných a nemožných modelů, ve kterých bych mohla jít do práce, vypadat dobře anebo se tak aspoň cítit. Moje šatní skříň mě ovládá. Botník vymýšlí dogmata a lednice tak nějak řídí justici.

Řídím tady něco já?

***

Deset minut na to se řítím z bytu v tmavých džínách, bílým tričku a šedým svetru. Bez řasenky. Bez červené rtěnky, která řídí aspoň něco, bez jakéhokoli náznaku na pozitivní posun a už vůbec bez myšlenky vybílit si skříň. Zítra si chci vzít na sebe šaty, hm … ne, sukni. Chápeme se, že jo….

P.S. kdybych si dvě hodiny nevybírala šablonu na web, tak tenhle článek nikdy neuvidí svět. A kdyby tyhle myšlenky, co máte možnost číst (chudáci vy!) pořád mi netlačily na mozek (který tam pravděpodobně stejně není) tak si tu šablonu nevybírám dvě hodiny. Protože nemám web, teda blog … ach ty koloběhy života. A možnost si je zvolit!

Pusu 🙂

 

 

 

Hned, všechno hned!

Nevím, jak jste na tom vy, ale moje povaha je šílená. Chci všechno hned, potřebuji všechno teď a teď a už včera bylo pozdě. Jsem netrpělivánedočkavá a taky spoustu věci podle toho vypadají.

Například skvěly nápad založit blog – superskvěly waunápad, jenže – další zodpovědnost pro  člověka, který byl zodpovědný za křečka Máňu

(umřela v rocel a půl na nedostatek sexu,  teda na jeho absenci … ano, na to se taky umírá) a morče Cheapa [čti Čipa] (toho jsem musela udat, s kleci a tak. pevně věřím v to, že našel svůj ráj. no). Já jenže k tomu stříhání focení, čtení, práci, práci, rodině, příteli a bla bla přibyla další věc navíc.

Přála jsem si to. Svoje psací miminko, kde se vyřádím, sepíšu nějaké blbosti a budu doufat, že si to někdo přečte. Kde budu moct o knižním článku říkat recenze, kde si budu připadat tak trošku důležitě a u ocucávání tužky doufat, že jednou napíšu knihu. Píšu ji. Už asi třetí, potom je mažu a zase píšu. Opět mažu a tak pořád dokola. Vodnář, 7 pátků v týdnu (ruské pořekadlo, neptejte se) prostě žádná disciplína.

Jenže myšlenka tohoto článku měla by být hlubší. Proč chceme všechno hned? Nejspíš proto, že žijeme v neuvěřitelně uspěchaným světě, kde za nás spoustu zásadních úkolů plní počítač, telefon, foťák anebo automat na kafe. A varná konvice, tu nesnáším, trvá ji to moc dlouho, než tu vodu ohřeje. Proto spěcháme, taky něco chceme udělat za sebe. Vlastnoručně, jako za mladá přeci.  img_5008

Pardon, ale i hudbu, při které o půlnoci píšu článek, stříhám video, sjíždím Instagram a sem tam i stíhám přečíst pár stránek komiksu, mi vybírá Spotify, prý ví, co mám ráda! A díky bohu za tak geniální aplikaci!  Nevím, jak bych objevila rum s colou v muzikálním provedení. Boží, poslechněte si to! 

*“Rum and Coca – Cola“ The Andrews Sisters 

Chtěla bych vám říct, vydechnete, si odpočinete, poslechnete si dvě minuty moře (na youtube, kde jinde) jenže to by nebylo ono. Nebyl by důvod psát něco jako články, poslouchat hudbu, kterou vám vybere kamarád Spoty, čekat dvě minuty na vařící vodu s kartáčkem v puse, řasenkou v ruce a připadat si u toho jako multifunkční stroj. Je na čas přijmout skutečnost, že stroje jsme, jinak by nás ty naše superchytrý roboti, kteři nám počítají kroky, tep a odchylky v menstruaci, zašlapali a udupali. A to nechceš!  

P.S. původě jsem vám jen chtěla sdělit, jak jsem po sedmé večer přitáhla domu. Unavená, hladová a žiznivá po práci a rozhodla se natočit žluté video. Není světlo! Místo stativu – prkno, místo fotáku – telefon, žádná řasenka, rtěnka nakřivo, jídlo jsem nestihla a tak. Chyba byla si blog založit. Chudáci vy!

Střihat jdu, dobrou 🙂