Díra neměnností

Víte, vy jste mě dojali dneska. Proboha! Vážně. Jsou dny, kdy vaši podporu jakožto čtenářů, pozorovatelů mého života, sledovatelů a prostě jen, i kdyby imaginárních, kamarádů potřebuji. Vy to vycítíte (chtěla bych vědět jak?!) a najednou dostávám přenádherné komentáře. Že mě čtete, že vám to dělá radost, že se v tom nacházíte, smějete se se mnou, možná místy i zasmutníte. Ale to jen pro pocit, že nejste sami. Já mám taky slzy na krajíčku, když někdo je na tom podobně jako já, nebo mi rozumí, i kdyby to jen dělal. Na tom se nesejde.

Mám klasicky rozepsaný článek – vtipný, ironický a vím, že možná občas jsem v tom sarkasmu a ironii dobrá, jenže občas to lámu přes koleno. To není smyslem toho blogu – psát články, které mají úspěch a jsou žádané. Potom by nebyly od srdíčka. A to byste poznali hned. Fakt. Občas chci být smutná, divná, zaseknutá někde v hloubce svých myšlenek a tápat tam v naprostém zmatku. Podělit se s vámi o to, přeci to ze sebe dostat potřebuji. Proto vlastně tenhle blog založený byl.

Momentálně teď mám období, které mi dává zabrat možná víc, než je to vidět. Je to neskutečný paradox, ale čím jsem aktivnější na sociálních sítích, blogu a You Tube kanále, tím víc se snažím vyrovnat s tlakem každodenní životní rutiny. Víte, jednou si přičuchnete k nějaké rádoby „umělecké“ tvorbě, tak potom neustále potřebujete tím žít, fetovat to a dostávat ze sebe i to, co tam vůbec není.

Jenže každé ráno vstáváte do práce. Každý den ve stejnou hodinu. Vyčistit si zuby, uvařit si kafe. Stejná řasenka, pokud jste starý autista jako já, tak i stejný pudr, tvářenka a stíny.  Stejná cesta do práce, stejná pracovní náplň, doba, lidí, počítač. Oblíbený hrnek v práci, oblíbené jídlo, když už nějaký ten oběd stihnete. Večer pár televizních pořadů a rychle spát, aby se nechumelilo. A pak znovu, a znovu a pořád dokola.

Prožila jsem ve svých fantaziích tolik svých vlastních životů – byla jsem učitelka, matka, milenka, zpěvačka, tanečnice, bohatá, chudá, šťastná a místy ani moc ne, ale ani jednou jsem nesnila o tom, že v docela mladým a produktivním věku, půjdu ruka v ruce s rutinou. Nemyslete si, nestěžuji se. Jsem šťastná, vyrovnaná a stále svobodomyslná. Ale tohle občas ubijí. Tohle dohání do stavu naprostého prázdná a ticha.

Proto píšete o to víc, než předtím, tvoříte, natáčíte jen ať tohle všechno je, prosím, hlasitější, než nádech a výdech každodenní neměnností.

K věci. Jste mým motorem – říkala jsem to a budu to opakovat pořád a neustále dokola. Protože ve chvílí, když srovnávám svůj dech s rutinou, ztrácím se v davu věčně nasraných lidí po ránu při cestě do práce, píšete. Píšete, že mě podporujete, sledujete a milujete. A to je kopanec jako prase – umáčknu slzu, poklepu si na rameno a věřím, že to smysl má. Taháte mě z mé vlastní díry. Každý den! A to je nejvíc

Vaše

 

Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka

 

Psala bych, až bych brečela

Víte, ráda bych, aby na mě vlezlo jaro. Jako vážně – pozitivní nálada, dotek sluníčka, lehká bunda, conversky bez výčitek svědomí a tak nějak pocit života. Ne zimního spánku, ne věčného zívání, beználadovostí a bezenergičností. Jen čirý život – bez výmluv.

A chtěla bych psát. Psát knihu, jako o život. Teda byla by o životě, o vesmíru, o myšlenkách, o realitě, lásce, rodině, respektive o všem, co do mého života patří. Ta kniha by byla citlivá, místy ironická, místy vtipná, a hlavně moje. Sbírka mých myšlenek a slov, které se neustále točí v mé hlavě, bojují navzájem, potom se znovu usmiřují a pak opět rozjíždějí neuvěřitelné rodeo.

Měla by kousek mého dětství, tak aby vám to bralo vítr z plachet a na chvílí zastavilo dech. Měla by v sobě kousek mého dospívání tak, aby brala vítr z plachet mě. Určitě by vyprávěla o mé rodině tak, že bych každé slovo oplakala a pak se jen hloupě usmívala. Byla by ta kniha vymazlená a nejdřív napsaná ručně. Hodiny a hodiny bych si ji přepisovala do počítače při dlouhých a teplých letních večerech s cigaretou a hrnkem dobré silné kávy.

Žila bych svým vlastním příběhem, snila bych o tom, jak bude vypadat obálka, pohrávala bych se s myšlenkou že si jí i sama nakreslím. Naplánovala bych si křest, co bych tam asi říkala, komu děkovala a sama bych si na tu knihu natočila recenzi. Ještě nedopsanou knihou bych furt obtěžovala přítele, četla bych mu nahlas, styděla se u toho, ale vyžadovala bych ten nejpřísnější názor. Tu dokončenou, konečnou, vypsanou a vymodlenou verzi bych dala přečíst mému dědovi, už jen proto, že z půlky by byla o něm. Pozorovala bych, jak ji čte, jak mu štípají očí a lesknou se slzy pýchy a hrdostí. Konec konců bych si je fakt zasloužila.

Pověděla bych vám o každém milostném poměru se kterým jsem tu čest měla a taky příběh, jak do mého života vtrhnul muž se slunečnici, a taky čemu všemu se ve vztahu s ním jsem se musela naučit. A učím se dodnes.

Vystavila bych si tu knihu někde na vyditelném místě a jen bych umírala něhou, protože jsem si ten sen splnila. Protože z dvacetí rozepsaných příběhů se urodil aspoň jeden kloudný. Citlivý, vtipný a můj. Psala bych až bych brečela, přátele.

Jenže – není čas, pak nálada. Je čas, není inspirace. Je inspirace, akorát múza se zatoulala. Nádobí, úklid, žehlení, práce, práce, rodina, návštěvy, přítel, knihy a další triliarda výmluv proč nezačít! Jo, v těch jsem sakra lepší, než v psaní.

Prosím vás, plňte si sny! Ať o nich nemusíte psát článek jako já.

A milujte se

Vaše

Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše

Je li potřeba se bránit?

Víte, hrozně ráda bych napsala něco ironicky pozitivního, zvedla vám náladu a vykouzlila úsměv na tváři. Jenže  život je svině, ve chvílí, když máte inspiraci konečně něco ze sebe vyplodit, nejradostnější text to většinou není. Jakože není to tak, že bych se vám chtěla postěžovat, to vůbec. A není to jako plakání na ramínko, je to jen výměna zkušeností – jakože každý článek jako ukazováček, který říká – doufám, že většina z vás je chytřejší než já!

Poslední dobou hodně přemýšlím (já teda přemýšlím až nezdravě moc, nikomu to nedoporučuji, dělá to jen ještě větší bordel v hlavě a okolí, které vás i tak moc nechápe, už se o to radši ani nepokouší), no nevadí, přemýšlím nad pochopením ve vztahu, toleranci a nějakým pokusu o happy existenci v opačněpohlavním partnerství. Víte jak to myslím, takové ty vychytávky, aby se každý den nebilo nádobí anebo se nebalily kufry.

Jen pro pochopení situace – tohle nejsou žádné rady, občas si myslím, že spíš potřebuji radu já, anebo rovnou profackovat, myslím, že by to mělo lepší efekt. Byla jsem vychovávaná na východě, kde přístup ke vztahům evoluje tak o 50 let pomaleji, než v Evropě. Jakožto malá culikatá holčička jsem vstřebávala skrz babičku, že základem ženského štěstí je se vdát. Čím dřív, tím líp. Protože podle ní teď už jsem dávno za zenitem. Jakože čau, konec a v záložkách na googlu na prvním místě – koupím si kočku. Nejlépe tři.

Jsem naivní, dost dlouhou dobu mi trvalo rozluštit hádanku dnešní doby – vdát se není základem štěstí. Není to ani základem vztahu. Možná tak státu, ale ten základnu má už asi někde jinde.

Co je tedy základem? Láska? Ty se dneska lidí boji víc, než Trumpová nástupu na trůn. Říkáme tomu touha, přitažlivost, potřeba, partnerství, svazek, chození, mazlení, kamarádství a další podobné blbostí. Koukáme jeden druhému do očí a mlčíme. Bojíme se dát najevo city, pocity, nepohodlí anebo i věcí, které se nám na druhém nelíbí. Dávno jsme pochopili, že ticho je kamarád setrvačností – čím déle mlčíme, tím se nic jakoby neděje. Žádné řešení, srdcervoucí hovory, slzy anebo hodiny nepřetržitých konfliktů.

Vynecháváme emoce, používáme čím dál tím míň písmen ve zprávách a slov v konverzacích. Nabíjíme jeden druhého jen na padesát procent, jedeme takový svůj režim úspory. Co když bude někdo lepší, nebo už byl? Je to dost zoufalý – ženy miluji ušima, a muži moc nemluví. Ženy chtějí být jediné na světě a potřebuji to slyšet, protože jejich sebevědomí je jako jezero Bajkal – naprosto průhledné, ale hloubka není známa pomalu dodnes. No a muži chtějí mít po boku nedobytný hrad, i když už dávno dobýt byl, ale za žádných okolností se to nesmí provalit! img_58231

Tím začíná a končí nekonečný kolovrat nafouklých tváří, nepochopení, vína a cigaret, facebookových statusu, rozbitých a znovu zalepených vztahů a neschopnost se pořádně nadechnout. Co když při tom nádechu na chvílí ztratíte kontrolu nad sebou?! Hm, blby co …

Milujte se naplno, tulte se, líbejte se a neschovávejte se. Napůl žít umí každý, ale zdaleka to není žádné umění. Možná jen tak způsob obrany. Jenže je – li potřeba se bránit?

Posílám vám pusu, úsměv a písničku! „Nervous“ Mark McCabe

Vaše

Ženám čtvrtstoletí starým …

Již několikrát jsem nakousla téma the walk of shame. Slyšeli jste někdy tento pojem? Řekněme, že je to taková procházka růžovým sadem, kdy ten sad má růžovou barvu jen večer, ráno se modlete, aby to bylo křoví. Husté. Ať se tam můžete schovat. Česky tomu něžně říkáme – cestička svědomí. Teda pokud vám ještě nějaké zbylo.

Víte, když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Každé svoje setkání s mužem začnu romantickým seznámením. Kdy on se kouká do očí, já se červenám. On se zeptá na jméno, já ztratím hlas a jen něco zbrkle pošeptám. On mě doprovodí domu, já celou cestu budu přemýšlet nad tím, zda mu dám pusu na tvář anebo ne. Nedám. Ale večer v posteli budu polemizovat nad tím, kde bude naše svatba, jak se budou jmenovat naše dětí a zda si vezmu jeho příjmení, anebo si ponechám to svoje, jako takový pomyslný manifest svobody.

Potom tři měsíce budeme chodit spolu do kavárny ve vši slušností. Pusa sem, pusa tam. Dotyk ruky na lavičce v parku, tužebné zachvění, romantické povzdechnutí. Pár kytek, hodiny bezpředmětných rozhovorů a naprostá šťastná zamilovanost. Začne se líbit mým rodičům, pořídíme si spolu psa a vymalujeme si byt – kdy on na mě kápne barvou, potom já na něj a budeme tam lítat jak v přiblblé americké komedii.

V reálu jsem dlouho a občas i dost bolestivě se pokoušela alespoň o napodobeninu dokonalého vztahu. Nevyšlo to, nevadí. Prý, se zkušenostmi člověk učí. V tom případě chci červený diplom prosím! Ne, radši dva.

V pětadvaceti nastal zlom. Romantika mě pomalu opustila po pár rozchodech, víra v lásku až za hory a na forever zůstala ležet na cizím konferenčním stolku spolu se zásnubním prstýnkem a Naďa se tak nějak utrhla z řetěze, vymkla kontrole a utápěla sny v červeném víně.

Víte, když je vám pětadvacet a jste sami, máte pocit, že nemáte čas. Není kdy čekat na něco, není chvíle randit měsíce a držet se za ruce. Chcete všechno hned, nejlépe včera a ideální to bylo už před rokem. Myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Ale

Každý romantické setkání s mužem jsem začala vyťukáním pozdravu na dotykové klávesnici svého telefonu. Kdy on se kouká do telefonu a u toho čumí na fotbal, já se koukám na druhém konci města taky na telefon u toho žehlím. On se zeptá na jméno, já jen odpovím, že to má v profilu, odkejvu jen tu pravost. On mě pozve ven. Já jdu, protože po třech hodinách psaní mě přestává bavit.

Jsem vždy připravená, vykoupaná, navoněná a nalíčená. Co kdyby náhodou? V kabelce je půlka šatní skříně, kartáček na zuby, čisté kalhotky, rtěnka, řasenka, pudřenka, svetr, kdyby zima a nabíječka, kdybych byla někde sama na opuštěném ostrově. KPZtka je základem ženy, která má pocit, že je dávno za zenitem, věřte mi.

Jsem natěšená, přemlouvám sebe samu, že právě jdu za tím pravým, jediným, věčným, hodným a nejlepším. Směju se, jsem zábavná. Piju víno z láhve na náplavce, protože chci být romantická. Líbám se u koně na Václavaku, protože mám pocit, že žiji jen jednou. A pak ještě jednou, a ještě a pak už to radši nepočítám, kolikrát vlastně v tomhle životě žiji nebo žila jsem?

img_5393

Zve mě domu, říká sladké věci, že jsem krásná, kouzelná, milá, chytrá a sečtělá. Noc je kouzelná a jedinečná. Mám pocit, že je to ono – tady a teď. Mezi líbáním, přemýšlím nad tím, jak budou vypadat naše dětí, kde budeme bydlet a konec konců to jeho příjmení najednou zní docela slušně. Vymýšlíme plány na zítra a na pozítří. Na Vánoce a Velikonoce. Potom usneme.

A přijde ráno. Ležím vedle neznámého a cizího člověka. Je na druhé straně postele a ani se na mě nedivá. Mám oči slepené řasenkou. V hlavě se zbytek alkoholu odráží, jako levný tenisák. Potom, co si odříkám všechny nadávky typu – co jsi to za ženskou Naďo? Čím jsi přemýšlela, hlava to jistě nebyla, co teď? Kde jsem a kde mám oblečení. Vstanu. Vezmu si na sebe včerejší šaty a jak malý tichošlápek se snažím vyplížit z pokoje – jakoby jsem tu nikdy nebyla.

Na otázku jestli si dám kafe neodpovídám, na nabídku hodit na metro se jen pousměji a vyrážím cestou svědomí domů. V sobotu ráno, ospalá, žíznivá, pomačkaná a ošklivá. Mám pocit, že každý kolemjdoucí, a těch v sobotu na jaře bývá dost, ví, přesně ví, že jsem se vyspala s mužem, kterého jsem sotva znala nebo spíš sotva nepoznala. Chytám vyčítavé pohledy, které spíš odráží to, co se mi právě děje v hlavě. Říkám si že to bylo naposledy. Další naposledy si budu říkat to samé. Než potkám muže, který se se mnou povídal dny a skoro i celé noci, než mě osobně poznal. A ten den jsem zrovna nechala KPZtku doma, dostala slunečnici, pusu na zastávce a jako hodná holka mých dřívějších snů a představ, jela spát domu.

Milujte se prosím vás. I kdyby na jednu noc anebo na zbytek života. Sbírejte diplomy zkušeností do sbírky, jednou je stejně vyhodíte, ale ten průběh občas stojí za to. Vážně

Vaše

 

Zoufalá zmatenost

Nejprve, než začnu sepisovat nějaké ty moje rádoby filosofické myšlenky, bych vás chtěla přivítat v novým roce. Dalším. Vkládáme do toho vždycky nějaké naděje, stanovujeme si předsevzetí, do diářů si vykreslujeme cíle a první týden v novém roce vedeme neskutečně zdravý a produktivní život. Žijeme svoje vysněné a ideální JÁ. Po zbytek roku nadáváme na JÁ reálné a tiše doufáme, že v novým roce bude zas vše jinak.img_5511

Já nemám ráda nějaké čáry, hranice anebo sumarizace. Jsem vodnář, pro mě skoro každý den je jako poslední, zítřek je přeci až za dlouho. Ale dospívám, možná místy i stárnu, tak mi přijde najednou děsně romantické si vypíchnout nějaké věcí, které se mi v minulém roce stali a z nějakého důvodu zakotvili v hlavě.

Víte, pro mě to byl nejmíň stálý rok anebo nejvíc nestálý, vyberte si možnost, která se vám líbí víc. Byla jsem chvílí dramatická, pak zase drsná a cílevědomá. Byla jsem velmi pracovitá a výkonná, pak zas mi to přestalo celý dávat smysl. Chtěla jsem něco měnit, nezměnila. Chtěla jsem napsat knihu, začala a zas odložila. Chtěla jsem se naučit hýbat jen dopředu a nestát. Nestát na místě. Ale teď stojím, a nevím jak dal.

Byla jsem nestálá ve vztazích. Líbala jsem se v hipster kině s mužem, kterého jsem znala sotva dvě hodiny. Flirtovala jsem se ženáčem a necítila výčitky. Byla jsem na tinder rande a navěky věků se s tou aplikaci rozloučila. Naběhala jsem dost kilometrů po cestě svědomí ve včerejším oblečení, s neodlíčenou řasenkou a kocovinou. Ne alkoholovou, ale kocovinou svědomí – kdy se na sebe ráno nemůžete podívat do zrcadla, protože víte, že sami sobě se vymykáte z rukou. img_5514

Vypila jsem litry vína, hektolitry kofeinu a vykouřila kartony cigaret. Žila jsem zdravě, zkoušela veganství, byla vegetariánkou a pak se bouchla hlavou a maso se opět stálo součástí mého života. Dvakrát se ostříhala, jednou se to fakt nepovedlo. Párkrát přibrala, ještě vícekrát zhubla. Brečela jsem, smála jsem se, chovala se jako svině, kráva a pak zase jako to nejhodnější stvoření na světě.

Poznala jsem nejcennější přátelství, které mě naplňovalo, inspirovalo a stálo při mně i když jsem dělala nesrozumitelné věci. Málem jsem to přátelství ztratila. A ve chvílích, kdy mi chybělo nejvíc, tak jsem se naučila společná videa nazpaměť. Zoufalý. Já vím. img_5512

Vypěstovala jsem si závislost na instagramu. Díky němu jsem poznala muže se slunečnici, muže, který fakt netuším, kde těch všech pětadvacet let byl. Nebo kde jsem vlastně ta léta byla já. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že s tím neznámým, který mi napsal pouze o knižní radu, to bude tak krásný a zároveň těžké, tak do toho jdu znovu. Hodně krát. A ani jednou nelituji.

Je tu pár věci, které bych ráda změnila. Je jich možná i víc, než bych si přála. Je tu dokonce pár dní, které bych ze své pamětí vymazala úplně. Ale nenaučila bych si vážit okamžiků víc, než předtím. Nenaučila bych se toleranci, vydrží. Nepochopila bych, že svět se netočí jen kolem mě a je to tak naprosto v pořádku. Nenaučila bych se přijímat věci tak jak jsou, bez ostrého přání je měnit. img_3496

Díky, že jste u toho všechno byli se mnou i když občas nevědomky. Díky, že se mnou zůstáváte. Budeme psát, je toho ve mně tolik, že tento článek je spíš zoufalá zmatenost, než něco, co dává hlavu a patu. Jenže potřebovala jsem tento rok něčím začít, bohužel ten rozbor chyb za rok uplynulý vypadal jako správná volba.

Milujte se prosím vás …

Vaše

 

 

Kdybyste tenhle článek četli …

Víte, Vánoce jsou rodinný svátek. Ten den X, kdy se sjede celá rodina, vypustí se hádky, problémy a nějaký ten druh naštvaní a všichni jsou šťastní, spokojení a tak nějak mají pocit, že aspoň jeden den v roce to funguje.

Neslavím Vánoce, ne proto, že jsem nějaký exot druhu Grinche, jen se na východě Vánoce neslaví, teda určitě ne v prosinci, ale o ukrajinských svátcích snad někdy jindy. Vůle osudu mi ale naložila jiný úkol – posledních pět let jsem takový pozorovatel českých Vánoc. Skoro každý rok v jiné české rodině – moje vztahová nestálost se teď může jít zahrabat. Každý rok trochu jiné zvyky, jinak osolený bramborový salát a spousta druhů cukroví. Jiní rodiče, babičky, dědečkové, dětí, tety a psy. Jiné dárky a taky jiní partneři.

Každý svým způsobem mi zůstal v srdci a prošel mojí historii. Každý něco nechal a něčemu mě naučil. Moje rodina zůstává ale stejná, i přesto, že společné svátky s nimi jsem nezažila už dlouho. Každý rok si trochu pobrečím, že se máme rádi přes rok, ale v ten jeden den, v našem případě o Silvestru, jsme každý někde jinde po světě a přes Skype se tváříme děsně nadšeně. Rozbalujeme si před kamerou dárky i přesto, že si je skoro nedáváme, ťukáme skleničkami o monitor a tak nějak se snažíme usmívat i přesto, že každý z nás je někde v  hloubi duše smutný a oplakává další rok.

Rodina je základ, ne státu, ale každého z nás – naše duše, našeho psychického zdraví a i základ našeho upřímného úsměvu. Proto mě štve, že si na to vzpomeneme jednou za rok, kdy panicky pobíháme po obchodem a hledáme něco, čím uděláme radost. Věcmi se snažíme udělat radost, protože je to rychlejší a míň bolestivější. Protože postupem času ztrácíme rodiny, ne jen ty, do kterých jsme se narodili, ale i ty životem nabyté – rodiny partnerů, kamarády, přátele a psy, kterých jsme do této „family“ škatulky zařadili. S nimi ztrácíme i kousíčky naše duše, ty pak zaplácáváme řízkem, kaprem a zapijeme něčim tvrdším.

Kdyby moje rodina četla moje články, tak bych jim ráda vyřídila to, že je miluji i přes to, že svátky zrovna nejsou naši silnou stránku. Kdyby tohle četla moje drahá polovička, tak bych ráda byla jeho rodinou  ne jen na jedno vánoční období, i přesto, že věci nejsou tak jednoduché, jak se občas zdají. Kdyby tenhle článek četla moje drahá žena, tak bych jí ráda věnovala všechen svůj čas na světě #vicecasunanas, i přesto, že se občas zdá, že zrovna čas je absolutně proti nám. Chtěla jsem vzpomenout na mámu, ale to by ten článek byl až moc srdcervoucí, o tom taky někdy příště.

A kdybyste četli tento článek vy, tak se vyserte na fronty v Pandoře, na pátraní po tom nejlepším dárku a na nekonečné balení věci, které stejně nikdo nepotřebuje. Oni totiž nenahradí úsměv, lásku a teplo lidských vztahů, které během roku zavíráme do trezorů.

Brečím u toho, protože právě pochopení váhy něčeho, co si fakt nekoupíte, je občas emocionálnější, než si můžeme ve světě tvrďáků dovolit.

Vánoce všem, ale po celý rok!

Vaše

 

 

Býti ženou

Dneska jsem přemýšlela nad tím, nakolik se snažíme tvářit býti silné, abychom co nejdále schovaly svoji slabost. Přizpůsobujeme se tempu dnešního života, trendům, zvykům a společenským normám, které se mění rychleji, než před nedávnem kurz dolaru v Rusku.

Jsme silné, nedotčené, máme kamenné tváře, bojíme se pousmát víc, než je nutno, nepláčeme. Ne, my prostě dneska už ani nepláčeme, přitom podle mě, je to jeden z nejkrásnějších projevů ženskostí. Je to ten nejčistší projev slabostí, nenucený, přirozený a nehraný. Ach, brečela bych, až bych brečela.

Pánský tvrdý svět, ve kterém žijeme, nás přiměl schovávat své jemné duše pod tuny líčidel, litry barev na vlasy a kila nízkotučné zeleniny. Lepíme si umělé řasy a nehty, tetujeme si obočí a rty, vrstvíme tónovací krémy a stíny. Proto vlastně nepláčeme, aby se to veledílo nerozpustilo, stoji totiž minimálně jeden plat v Africe. Děláme vše proto, bychom schovaly sebe co nejdále, nejhlouběji a ať na to nedej bože nikdo nešáhne. Máme strach, že nebudeme hodný mužům, že je nebudeme stíhat, že jim nebudeme dobrou oporou. Schválně, jak dlouho vám trvalo, než jste si dovolily probudit vedle svého partnera bez vánočního stromečku na obličeji? Hm … drsný co

jednorozec

Dennodenně bojujeme s tím rovnoprávným postojem ve společností. Ignorujeme obejmutí, blízkost i obyčejnou starost. Na otázku jak se máme, vždy odpovíme – dobrý, v pohodě, fajn a u toho polykáme neviditelné slzy, protože čočky, řasy a podobné nesmysly. Protože někdo, předpokládám, že muž, někdy měl tu drzost určit, že ženy jsou silné bytostí. Chtěla bych ho potkat a říct mu – co ty, doprdele víš o tom, jaký to je být ženou. Jsou to geny, které nám předurčili tuhle slabost, moc bych s tím nehýbala.

Ženskost ve světe chytrých telefonů, automatických vysavačů a gumových pan, je jako jeden velký jednorožec na barevný duze – nikdo ho neviděl, ale každý přesně ví jak vypadá. Každý muž přeci ví, že naše náladovost je jen rozmar, že naše touha být blízko, jako blízko blízko, je pouze sebestřednost a přitom ho asi nikdy nenapadlo, že barvení vlasů, rtů, oči a tváři je pouhé vysílání signálu – Jsem Tady!! Tady jsem, halooo …. sice velmi hluboko uvnitř, ale tam se skoro nikdy nedostane. Na to pánové, nemají čas.

Buďte ženy, ženy!

Řekla Naďa, která už taky nebrečí, ne proto, že má řasenku, to už ani nevím jak vypadá, ale na ten pláč není čas a už vůbec ne příležitost.

P.S. Jsem připravená čelit feministickým útokům! To hnutí pro práva žen mi už dneska přijdou stejně zoufalé, jako tipy na vánoční dárky, které letos nabízí snad i popeláři.

Vaše!

 

O ničem!

P.S. Článek je opravdu o ničem, pusťte si k tomu prosím písničku! img_5159

Občas touha napsat článek je silnější, než touha napsat aspoň trochu kvalitní článek. To není jak u videa, kdy si sednete před telefon anebo foták, trochu poupravíte obličej a ono to jde samo…nějak, ale jde.

Když píšete, tak to je jako sázka do loterie – víte, že se to vzpírá a bouří uvnitř, ale když se k tomu sednete, tak najednou vnímáte naprostou prázdnotu svého vnitřního světu. Naprosté ticho tam je teď. Bez prdele.

Nejdřív jsem chtěla napsat o tom, jak jsem nedávno prozvracela jednu krásnou noc svého života, omldela a byla nucená začít jíst maso, protože se mi o tom zdálo a protže můj naprosto vysílený žaludek si prostě nic jiného nepřál. Napíšu to, až se všichni s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnáme.

Potom jsem přemýšlela, že bych konečně mohla sepsat článek o cestičkách svědomí – the walk of shame – takovýto ženský poránu z cizího bytu po špičkách a nalepenou řasenkou až za ušima. Ale to zas jindy, až budu více ironická, možná lehce opilá a budu mít jistotu, že můj kluk mi neuteče. Zatím ta jistota jakoby není.

Taky jem chtěla napsát i o tom, jak je zásadní mít v našem životě kvalitní sex, dobrej sex, takovej ten wau vypínající hlavu a potlačující stres sex, ale obávám se, že jsem trochu na jiném portálu.

Takže sedím na posteli, snažím se přečíst po sobě článek, který bez čoček vypadá skoro jako jedna rádoby inkoustová skvrna a přemýšlím, co se stalo za poslední dny, týdny a měsíce tak závažného, o co bych se chtěla podělit.

Možna jen pochopení toho, o čem život je, začíná být realnější, než kdy předtím. 

Dneska jsem zrvona přemýšlela nad nejkyčovitějším příslovím, které se mi kdy ukotvilo v hlavě – někdy méně je více. Nevytetovala bych si to, ale káva chutná mnohem lépe, když si místo sedmi hrničků dovolím jen tři. Najednou citím chuť, vychutnávám si okamžik, nemotá se mi hlava a láska ke kofeinu postupuje do dalšího kola.

Čerstvý vzduch se dýchá hloubějí, kdy místo krabičky cigaret si odpustím jen její polovinu. Nemrznou ruce, nemrznou nohy, tělo, neklepou se zuby a žádné jiné radostí a slabostí kuřáka.

Knihy … ach knihy jsou mnohem hlubší, ve chvílí kdy tu hloubku neměřím počtem přečtených titulů, ale vnímám roszah svého emocionálního rozptylu. Tenší knihy, ty jsou teď v oblibě!

Ale boty ne! Ty do toho neptaří, tam bych směle udělala vyjímku.

Dokonce jeden polibek místo pěti chutná mnohem smyslnějí … k tomu jsem šla (byla jsem podstrčená!) celých pětadvacet let!

Odpusť mi, češtino, tento článek o ničem, bez automatického opravování chyb. On totiž můj skvělé předražený počítač to zatím neumí. Aspoň se naučím pravopisu na stará kolena, učít se přeci nikdy není pozdě ne? Ale tuto kýčovitost si necháme na příště.

Pardon za zkrácenou verzi mých myšlenkových pochodů, pro příště se krotím!

Slubuji