Pondělí, bejby!

Pondělí, bejby!

Když jsem byla mala culikatá holčička, která sotva dosáhla na horní polici v ledničce, mela jsem pondělky rada. Od patku jsem přesně věděla co si vezmu na sebe, od soboty jsem si připravovala, co takhle povím kamarádce ve třidě a v neděli jsem chodila spát hodinu před večerkou jen aby mi ten den utekl.

Když jsem byla porad mala, jen pubertou dotčena slečna, stále jsem mela pondělky rada. V patek jsem nesnášela cely svět. V sobotu jsem přemyslela nad tím, co si vezmu na sebe. V neděli jsem zjistila, ze jsem ošklivá a vlastně na sebe nic nemam. Nikam nejdu, nechci existovat. Proč je ten život tak nespravedlivý, ale pondělí to vždy nějak zachránilo.

Když jsem oslavila svoje dvacetiny, byla jsem rada, když jsem nějaké to pondělí jednou za čtrnáct dni zaregistrovala. Tečka.baner2

Je mi pětadvacet, jsem porad mala holka, bez culíků, protože ostřihat se byl jeden z mých nejhorších nápadu, na špičkách dosáhnu na poslední políčku v lednici a nestihám patky. Nevím ani ze jsou soboty a neděle. Je to jeden pul den mezi pátkem a hele! pondělkem. Neřeším, co si vzít na sebe, nevím jak přivítat pondělní ráno, protože bez kafe nemluvím. Nemaluji se, hrozí vypíchnuti oka řasenkou. A nestihám tu malou holčičku, ani tu pubertou dotčenou slečnu a tak nějak ani nevím, kdy mi naposledy bylo dvacet.