Saša #1

Mému moři – mé rodině

Milý deníčku,

Už ani nevím, kolikrát ve svém životě jsem začínala psát knihu. A ani jednou jsem ji nedopsala. Nevím, kolikrát jsem ve svém životě byla zamilovaná, ale ani jednou nemilovala. Cítím ale, že teď jsem připravená, připravená Ti povědět příběh. Příběh o hledání. Příběh, který Tě ničemu nenaučí, možná ani ničím nenaplní, ale jsem si jistá, že po přečtení, budeš mít pocit, že nejsi sám. Nikdo není sám v tomto životě, jen máme rádi ten pocit samoty, rádi se litujeme a vyžíváme se v tom. Koupeme se ve svém uměle vytvořeném smutku, snažíme se ponořit do toho co nejhlouběji a čekáme, že nás někdo zachrání. Někdo naučí plavat, ukáže cestu na povrch, za světlem. Ale neukáže, deníčku, nikdo nepřijde. Dokud nevyplaveš sám, a najednou se rozhlédneš okolo a uvidíš další hlavy, které vyplavaly s Tebou. O tom je život – naučit se plavat.

***

Víš deníčku, vždycky když mám slabší chvilku, a věř mi, že jich mám v životě požehnaně, tak zavírám očí a představuji si moře. Vidím, jak sedím na pláži, kamínky se mi bolestivě zarývají do maličkých dlaní, ale já tu bolest nevnímám. Celá se rozpouštím v té neuvěřitelné kráse, v tak odstrašující hloubce a zároveň v hloubce, plné tajemství a pokladů. Vypilovala jsem si představivost natolik, že dost často cítím i tu slanou vůni. Vůni, která pro mě vždy znamenala a bude znamenat domov. Domov, který jsem nikdy neměla. Pořád jsme se někam stěhovali, nikdy nevydrželi na jednom místě déle, než 5 let a moře bylo vždy pevný bod. Jeho rozsah, síla a nekonečnost pro mě vždy znamenaly klid a harmonii. Proto jsem asi skončila tady – v srdci Evropy, abych se naučila domova vážit. Když je tak daleko ode mě, a přitom vždy tak blízko – v mém srdci.

Vzbuď mě, deníčku, uprostřed noci, a já Ti rozespalá, ztracená a nevrlá, provedu vesničkou, každou její uličkou, tím jediným místem na planetě, kde jsem byla absolutně šťastná. Vyrůstala jsem tam. Poznávala život a učila se milovat. Často ve snu vidím tu příjezdovou silnici. Víš, vždy se mi dělalo špatně v autech, a celou cestu jsem počítala každou minutu v tomto nesnesitelným stavu, kdy se Ti obrací žaludek naruby. Chceš ven, chceš zastavit, potřebuješ čerstvý vzduch, ale nemáš možnost vystoupit. Celou cestu Tvým nejlepším kamarádem je igelitový pytlík a modlíš se, ať už je konec. At už vidím v dálce tři topoly, které znamenaly ráj. Vrata do mé vesničky.

Vyprávím Ti to, a tečou mi slzy. Žaludek stahuje pocit nekonečnosti a lítosti. Ne, nelituji ani jeden strávený den ve svém životě, lituji jen toho, že okamžiky, na které tak ráda vzpomínám, jsem si neužívala víc. Neprožívala, nesnažila se zapamatovat každou buňkou svého těla a vrýt si je do pamětí, jako věčné tetování. Myslím si, že je to nejen moje chyba, ale spousta lidi to tak má. Věříme, že krásné věci se budou opakovat pořád dokola, bereme si je a vnímáme jako samozřejmost. Nevážíme si těch okamžiku, kdy cítíme štěstí, lásku a harmonii.

Moje vesnička. Ve snu vždy jdu tou zelenou aleji, víš i v zimě pro mě byla zelená. Moje dětská představivost mi dovolovala se schovat ve svém světě, takže i přes závěje, zimu, sníh anebo déšť, moje zelená aleje byla pro mě vždy kvetoucí cestou k mé lásce. K moři. Postupem času jsem si uvědomila, že moře pro mě znamenalo svobodu. Svobodu mých vlastních myšlenek.

 Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak bohatý svět máme uvnitř sebe? Napadlo Tě, že si můžeš v hlavě vytvořit svůj vlastní život, vlastní zámek, stát, planetu a schovat se tam. Mít svoje pravidla, mít čas na vše a zároveň na nic. V tu samou chvílí je důležité neztratit hranici mezi skutečnosti a vlastním světem. Pochybuji dodnes, že se mi to daří. Já jsem ztracená ve vlastním světě pořád. Miluji realitu a zároveň mi tolikrát ublížila, položila na kolena a vynutila si sáhnout na dno, že pro mě je to naprosto přirozená reakce organismu – schovat se.

***

Jsou ale okamžiky, které bych nejradši ze své pamětí vymazala, deníčku. Dětství je základ všeho – psychického zdraví, pohledu na svět, vnímání lidí a situaci. Možná proto se říká, že výchova je důležitá. Já bych řekla, že nejde ani o výchovu jako o péči. Péči o svoje vlastní potomstvo, péči o to, aby dítě, které zplodíš a následně porodíš, vyrůstalo především s pocitem, že je chtěné, žádané a vymodlené. Hlavně, že je milované.

Moje první vzpomínka na dětství je prázdný byt, ubrečená máma a znovu prázdno. Zvláštní je, že když myslím zrovna na svoje dětství v období, kdy moje máma byla součástí mého života, tak vnímám sebe samu jako cizího člověka. Ta žena, která mě porodila, s postupem času, se pro mě stala cizím člověkem. Řekla bych, že pro mě vždy cizím člověkem byla.

Narodila jsem se do nefunkčního manželství. Táta lokomotiva, máma brzda. Vždy se snažil jit dopředu, pracoval dny a noci, táhnul na sobě celou rodinu, a byl přesvědčený, že to je to nejdůležitější na světě. Máma jen plakala, nadávala a vyčítala. Nikdy nenašli mezi sebou pochopení, nikdy se nemilovali, byli zamilovaní, počali mě a pak to celé zkrachovalo. Dost často se snažím ponořit hluboko do svých myšlenek a vybavit si aspoň jednu vzpomínku, ve které figurují spolu, ale nejde to. Vidím jen naši kuchyň – sovětská linka, na protější straně jídelní stůl, a mladý fousatý muž, který nervózně kouří po další hysterické hádce. Následuje tma, ticho a titulky, jako v černobílém filmu.

Je mi kolem šesti let, sedím v obýváku a vybarvuji si omalovánky. Máma nervózně luxuje. Vždy dělala všechno s nechutí, jako kdyby celý život se točil kolem toho, jak je opuštěná a nešťastná. Vypne lux a jde se podívat za mnou, co to vlastně dělám. Ztuhnu, nadechnu se a pastelka se mi začne klepat v ruce. Od té doby vždy, když jsem i jen trochu rozrušená, tak se mi klepou ruce natolik, že neznámý člověk mi může s fleku nabídnout dávku.

–          Co je to?, – zeptá se mě agresivně.

–          Kytka, – tiše odpovím, a vím, že jsem udělala nějakou chybu, jenže nevím přesně jakou.

–          Proč ten květ je zelený proboha?

 Odpovědi se nedočká, a já přesně vím, co po tom přijde. Nečekám na další pokyny, jen poslušně jdu do svého pokojíčku. Otevřu svoji velkou skříň, kde jsem se tak často schovávala.  Má tam své místo i její nástroj vzteku – kožený pásek s kovovou přezkou. Poslušně ho přinesu. Vidím v jejich očích vztek, smutek a odhodlání pokárat mě. Předpokládám, že v podobné chvíle ani nevěděla, za co přesně mě kárá. Jen měla potřebu vybít vztek, svoji osobní tragédii a neschopnost. S každou její ránou mi vrývala pod kůži sílu vůle a neskutečnou touhu vydržet. Později jsem se naučila u toho neuronit ani slzu. Neměla jsem na to dost často sílu. Byla jsem drobná a hubená, takže každá její rána bolela natolik, že jsem měla tmu v očích a každá zatracená sekunda pro mě znamenala věčnost. Věčnost, která ze mě dělala silnější osobnost, ale přitom rozbíjela na malé střepy moji psychiku.

Neumím říct, v které okamžiky jsem ji nenáviděla víc – když mě s tím naprosto nepřítomným pohledem mlátila tou kovovou přezkou, anebo potom, co se uklidnila a s hysterickým pláčem mě utěšovala v mé skříni. Myslím, že utěšovala hlavně sebe samu a slibovala si, že už to nikdy neudělá, že vlastně nechce být špatná matka, matka, která selhala. Vlastně, nikdy jsem k ní necítila nenávist, ani dnes ji tam nemám, spíše ve mně vychovala naprostou lhostejnost. Schopnost pohřbít ve svém srdci hluboko do šuplíku něco, co jsem tak moc milovala, a něco co mi zároveň tolik ubližovalo. Snažím se do těch šuplíku nikdy nekoukat, protože potom brečím. Nelituji se, lituji ji. Mohly jsme mít šťastný vztah, mohly jsme být matka a dcera, kteří by pro sebe znamenali celý svět, ale to jsme nikdy nebyly. Škoda, že jsem toho od ní hodně zdědila.

Víš, deníčku, mám ale i jednu šťastnou vzpomínku o ženě, která mě porodila. Vyvinula ve mně, bohužel, další poruchu, ale naštěstí ne tak zásadní. Jako malá jsem byla hodně otravná. Pořád jsem mluvila, stále jsem vyžadovala pozornost, i přesto, že jsem pak vždycky schytala pár krásných fialovo modrých modřin za to na zadku. Bylo velmi horké léto, nechodila jsem ještě do školy, a výjimečně trávila prázdniny s ní. Chtěla jsem do vany, potřebovala jsem si najít náhradu za moře. Vím, občas mám velmi pošetilé nápady. Vybojovala jsem si to, naložila mě do té horké vody, v koupelně, kde bylo nedýchatelno. Šla mýt okna, ano, i tato žena měla svoje světlé chvilky, když zrovna neměla kocovinu a náladu mlátit vlastní dceru, tak pracovala nad dokonalou čistotou oken. Obrázek dokonalé rodiny je součástí každé nešťastné rodiny.

Deníčku, ležím ve vaně a cítím, že se něco děje. Vlastně tu ani být nechci. Chce se mi brečet, ale přitom se nic nestalo. Nemůžu dýchat, pří každým pokusu nadechnout se, se mi motá hlava. Chce se mi spát, chci ven a chci pryč. Usnout! Já vlastně chci usnout, dovolit spánku se kolem mě omotat a potopit mě do své hloubky. Usnula jsem. Mateřský instinkt je velká záhada, i u ženy, jako je moje matka. Musela to vycítit, že něco je špatně, že jsem dlouho zticha, že neobtěžuji a nezpívám.

Otevřela jsem očí, byla nade mnou a pokrývala moji tvář polibkem.  Každou její starostlivou pusu vystřídala facka, která mě probrala. Ale byla to první a její poslední facka, kterou mi dala z lásky. Věřím tomu, že to byla jedna z mála chvilek, kdy mě doopravdy milovala. Kdy mi nevyčítala pohledem to, že jsem ji zničila život, manželství a vzala jí svobodu. V tom jsme stejné, svoji svobodu zatím jsem taky nebyla schopná nikomu věnovat.

Pátek

Víte, řekla jsem si, že si dáme výzvu – článek každý den, o čem koliv. Aspoň mesíc v kuse (řehrajicí se smajlík). Pokud máte nápady na témata, tak sem s nimi! Jo, a rovnou mi můžete opravovat gramatické chyby, protože WordPress v telefonu postrádá smysluplnou auto korekci. Co už.

Poslední dobou jsem dost nahovno bloger, řekla bych. Zanedbávám povinnosti, které jsem si kdysi sama vymyslela a hledám výmluvy, proč je vlastně zanedbávám (prosím, představte si pod tím tu sprostější formu tohoto slova, ta vyjádři skutečnost mnohem lépe). Kašlu na to, protože hlavní téma, na kterém jsem postavila svoji "karieru" mě přestalo bavit. Dobře, zjemním to – nemám tolik času, jako před tím. Před čím? Hm…chtěla jsem nějak něžně vplout do toho, o čem jsem chtěla mluvit, ale víte co, teď to bude hodně o jídle, o vztazích, životě jako takovém atd. Občas dost sprostě, občas až přehnaně ironicky. Vydechněte si, v duchu si řekněte, že zas něco slibuji a pusťte si dost "neohrannou" písničku.

A vůbec. Pátek. Ach, kde jsou moje dvacet let, kdy mezi pátkem a pátkem byla jedna veliká černá díra plna kocoviny, výčítek svědomí, sobotních cestiček po něm a podobné radostí. Dneska? Se plazím domu po práci a schovávám se před nafrněno – načančanou mládeži, kterou podobné kolečko teprv čeká.

Víte, byla jsem rajda. Patnáct kosmetických produktů na obličeji, dalších deset po celém těle, kdyby náhodou. A to jich bylo, těch náhod, hm. Tanečky na stole, pod stolem, boky sem, boky tam. Víno místo vody a voda místo jídla. Závidím si to sama sobě, jak o tom teď píšu 🙂 co dělám teď, zeptáte se? Těším se jak blázen do postele, odložit si hlavičku na rameno muže, pustit si seriál a nechat se unášet dlouhým a hlubokým spánkem. Tohle je dospělácká realita, bejby.

"Hit me bejby one more time" si zpívám tak maximalně ve sprše, češu se ob den a řasenku používám jen o svátcích. Jo a rajdim už po skleničce vína…přímo do postele si rajdim no, šípečkou.

Cestou, co jsem jela domů od babi s dědou (páteční večer u nich je na další článek, mimochodem) očuchala jsem nejmíň dvacet druhu parfémů. Po flakonkách. Toxická zbraň, ty vole, tyhle páteční modely. Fetiš pro deratizéra, fakt! Viděla tak tři pády z vysokých podpatků a tucet dámských kalhotek, mrkajících pod mini sukněmi. I moje pyžamo má větší soudnost, ne že ne! Party ne, radši knihu 😀 že jo?

Jdu si pro něj. Pro to pyžamo.

Tak zítra! Pusu

Vaše

❤️

Snad jsem vám chyběla

Tenhle článek už píšu měsíc v kuse 😀 vždy to  začne velmi nadějně, že mám nápad, že vím co chci sdělit světu a pak zjistím, že jsem se ještě nepodívala na tu komodu, co máme kupovat. Že jsem si chtěla ještě koupit polštář, druhý polštář a ten třetí je vlastně taky pěkný. Talířek, koš na odpadky, prostěradlo, potah na gauč, smetáček, ručník, hadřík, jednu kytku, druhou kytku. Jojo, teď je ze mě velký zemědělec a florista. Těžce bojuji za botanickou zahradu u nás doma. U nás v 2kk. Pěkný, Naďo. Co k tomu dodat.

Do toho samozřejmě stagnuji. Víte jak, tyhle obyčejný domácí věci vám zaplní celý váš prostor v hlavě a pošlapou zárodek jakéhokoliv projevu kreativity. Například na blogu, nebo na you tube a třeba i na instagramu. Nemyjete si vlasy, protože je v nich barva, kterou jste pracně rozpatlávali dva dny na zeď. Nemalujete se, protože váleček nemá oči, ani pěkné tělo, takže se na vás nemusí koukat. Oblékáte se na základě toho, co se zrovna nevešlo do krabic a jíte čínu. Pořád a dokola, protože vaření do stěhovacího manuálu nikdo nezařadil. Nikdy.

Balíte, taháte krabice, přesouváte, vymýšlíte, plánujete a pak přijde okamžik, kdy stojíte uprostřed svého nového domova a velmi pomalu vám dochází, že ty věci za vás vlastně nikdo nevybalí. Takže si dáváte další kolečko doprovázené zoufalstvím, touhou všechno spálit, vyhodit a rozdat. Jen pro představu – prostřednictvím mé šatní skříně by se oblékla půlka Afriky, a já stále nemám co na sebe. Kdyby někdo vykradl naši koupelnu, tak se může šplouchat ve voňavé vaně do aleluja, zapíjet to parfémy a vyčistit minimálně stovku záchodů, jenže já pořád chodím domu z práce s novým sprcháčem.

Taky zjistíte, že v dnešní době sušák na prádlo stoji víc, než žehlička, žehlicí prkno jako žehlička a sušák dohromady. Proto ustupujete svým zásadám a po staru žehlíte na stole v kuchyni, která je zároveň obývakem a ložnici, no a v neposlední řadě pracovnou, sněmovnou, knihovou a botanickou zahradou. Žijeme ve světe multifunkčností, tak co bych měla zaostalou kuchyň, že.

Tím bych chtěla jen naznačit, že se vracím do psacího procesu. Snad jsem vám chyběla

Vaše

Šestadvacítka!

Právě přišel ten okamžík, kdy by stálo za to změnit název blogu na šestadvacítku. Jakože čas je neúprosný, řítí se s rychlostí světa a ve chvílí, když se zastaví, tak jen proto, aby se vám vysmál do …hm, jak se to řekne slušeně, jo do obličeje.

Oslavila jsem svoje další narozeniny. Ještě před pár lety jsem čekala tento den nějaký zázrak, nebo aspoň nějaký náznak toho. Nestalo se. Ještě před pár lety jsem se tešila na nějaký zprávy, přání od lidí, kteří se stopadesát let neozvou, a pak hele náhoda, popřejí vám vše nej. Hm, díky čau. Dneska? Přálo mi tolik lídí, že si nejsem ani jistá, zda si to vůbec zaloužím – tuhle slávu.

No, co na to říct. Chtělo by to nějakou sumarizaci plánů a zhodnocení toho, co vyšlo, a co nevyšlo vůbec. Je snad všem jasný, že nevyšlo vůbec nic. Já vždycky věděla, že plánovat si život je právě ta nejzbytečnější věc na celým světě. To teda je! Ale víte co, tenhle rok – pětadvacátý mého života – byl zatím tou největší jízdou.

Tak začnem tím, že hned na startu jsem dostala svoje první perly v životě. Ano, babi Naďo, nastal i tvůj čas. Ostříhala jsem si vlasy a hned druhý den je totálně obrečela. Teda jako každý rok. Věnovala jsem se blogu jako o život. Občas fakt hodně a místy vůbec ne. Instagram se stál mým druhým já a občas nemám ponětí, co je na tomto světě realita a co jen sakra povedená fotka s kvalitním filtrem.

Ušla jsem pár kilometrů cestičkou svědomí na metro ve včerejším oblečení. Zvláštní je, že žádné výčítky nepřišly. Vůbec. Pracovala jsem jako kůň a nenašetřila si ani korunu. Měla jsem v plánu žít bohémský život nezávislý ženy a zamilovala se jak blázen. Teď místo psaní článku vařím boršč. Zvláštní na tom je, že si u toho přijdu šťastná. Spokojená a zkrocená, ale to mi stálo hodně práce, sebeovladání a pár krabiček cigaret. Nechat se zkrotit – zatím nejnáročnější úkol, kterému jsem kdy podstoupila.

Přibyla další dvě tetování v domácích podmínkách, cizím strojkem – to jsem to rajda odvázaná, že 😀 Padlo dost přečtených knih, ještě víc zůstalo nedotčených. Stěhování, velké kroky, rozhodnutí a gramofon! Jo! Ten je boží nový kamarád. Od teď a nafurt.

Narodila se taky Pětadvacítka. V Kaaba kavárně u šálku největšího capuccina, co mi kdy někdo uvařil. Tak!

Byl to štastný přelomový rok. Jsem to sice pořád já, ale o něco hubenější, přísnější, drzejší a o kousek štastnější.

Pokračujete se mnou dál v jízdě? Myslím, že  to opět bude stát za to!

Tak jasné

Vaše