Saša #1

Mému moři – mé rodině

Milý deníčku,

Už ani nevím, kolikrát ve svém životě jsem začínala psát knihu. A ani jednou jsem ji nedopsala. Nevím, kolikrát jsem ve svém životě byla zamilovaná, ale ani jednou nemilovala. Cítím ale, že teď jsem připravená, připravená Ti povědět příběh. Příběh o hledání. Příběh, který Tě ničemu nenaučí, možná ani ničím nenaplní, ale jsem si jistá, že po přečtení, budeš mít pocit, že nejsi sám. Nikdo není sám v tomto životě, jen máme rádi ten pocit samoty, rádi se litujeme a vyžíváme se v tom. Koupeme se ve svém uměle vytvořeném smutku, snažíme se ponořit do toho co nejhlouběji a čekáme, že nás někdo zachrání. Někdo naučí plavat, ukáže cestu na povrch, za světlem. Ale neukáže, deníčku, nikdo nepřijde. Dokud nevyplaveš sám, a najednou se rozhlédneš okolo a uvidíš další hlavy, které vyplavaly s Tebou. O tom je život – naučit se plavat.

***

Víš deníčku, vždycky když mám slabší chvilku, a věř mi, že jich mám v životě požehnaně, tak zavírám očí a představuji si moře. Vidím, jak sedím na pláži, kamínky se mi bolestivě zarývají do maličkých dlaní, ale já tu bolest nevnímám. Celá se rozpouštím v té neuvěřitelné kráse, v tak odstrašující hloubce a zároveň v hloubce, plné tajemství a pokladů. Vypilovala jsem si představivost natolik, že dost často cítím i tu slanou vůni. Vůni, která pro mě vždy znamenala a bude znamenat domov. Domov, který jsem nikdy neměla. Pořád jsme se někam stěhovali, nikdy nevydrželi na jednom místě déle, než 5 let a moře bylo vždy pevný bod. Jeho rozsah, síla a nekonečnost pro mě vždy znamenaly klid a harmonii. Proto jsem asi skončila tady – v srdci Evropy, abych se naučila domova vážit. Když je tak daleko ode mě, a přitom vždy tak blízko – v mém srdci.

Vzbuď mě, deníčku, uprostřed noci, a já Ti rozespalá, ztracená a nevrlá, provedu vesničkou, každou její uličkou, tím jediným místem na planetě, kde jsem byla absolutně šťastná. Vyrůstala jsem tam. Poznávala život a učila se milovat. Často ve snu vidím tu příjezdovou silnici. Víš, vždy se mi dělalo špatně v autech, a celou cestu jsem počítala každou minutu v tomto nesnesitelným stavu, kdy se Ti obrací žaludek naruby. Chceš ven, chceš zastavit, potřebuješ čerstvý vzduch, ale nemáš možnost vystoupit. Celou cestu Tvým nejlepším kamarádem je igelitový pytlík a modlíš se, ať už je konec. At už vidím v dálce tři topoly, které znamenaly ráj. Vrata do mé vesničky.

Vyprávím Ti to, a tečou mi slzy. Žaludek stahuje pocit nekonečnosti a lítosti. Ne, nelituji ani jeden strávený den ve svém životě, lituji jen toho, že okamžiky, na které tak ráda vzpomínám, jsem si neužívala víc. Neprožívala, nesnažila se zapamatovat každou buňkou svého těla a vrýt si je do pamětí, jako věčné tetování. Myslím si, že je to nejen moje chyba, ale spousta lidi to tak má. Věříme, že krásné věci se budou opakovat pořád dokola, bereme si je a vnímáme jako samozřejmost. Nevážíme si těch okamžiku, kdy cítíme štěstí, lásku a harmonii.

Moje vesnička. Ve snu vždy jdu tou zelenou aleji, víš i v zimě pro mě byla zelená. Moje dětská představivost mi dovolovala se schovat ve svém světě, takže i přes závěje, zimu, sníh anebo déšť, moje zelená aleje byla pro mě vždy kvetoucí cestou k mé lásce. K moři. Postupem času jsem si uvědomila, že moře pro mě znamenalo svobodu. Svobodu mých vlastních myšlenek.

 Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak bohatý svět máme uvnitř sebe? Napadlo Tě, že si můžeš v hlavě vytvořit svůj vlastní život, vlastní zámek, stát, planetu a schovat se tam. Mít svoje pravidla, mít čas na vše a zároveň na nic. V tu samou chvílí je důležité neztratit hranici mezi skutečnosti a vlastním světem. Pochybuji dodnes, že se mi to daří. Já jsem ztracená ve vlastním světě pořád. Miluji realitu a zároveň mi tolikrát ublížila, položila na kolena a vynutila si sáhnout na dno, že pro mě je to naprosto přirozená reakce organismu – schovat se.

***

Jsou ale okamžiky, které bych nejradši ze své pamětí vymazala, deníčku. Dětství je základ všeho – psychického zdraví, pohledu na svět, vnímání lidí a situaci. Možná proto se říká, že výchova je důležitá. Já bych řekla, že nejde ani o výchovu jako o péči. Péči o svoje vlastní potomstvo, péči o to, aby dítě, které zplodíš a následně porodíš, vyrůstalo především s pocitem, že je chtěné, žádané a vymodlené. Hlavně, že je milované.

Moje první vzpomínka na dětství je prázdný byt, ubrečená máma a znovu prázdno. Zvláštní je, že když myslím zrovna na svoje dětství v období, kdy moje máma byla součástí mého života, tak vnímám sebe samu jako cizího člověka. Ta žena, která mě porodila, s postupem času, se pro mě stala cizím člověkem. Řekla bych, že pro mě vždy cizím člověkem byla.

Narodila jsem se do nefunkčního manželství. Táta lokomotiva, máma brzda. Vždy se snažil jit dopředu, pracoval dny a noci, táhnul na sobě celou rodinu, a byl přesvědčený, že to je to nejdůležitější na světě. Máma jen plakala, nadávala a vyčítala. Nikdy nenašli mezi sebou pochopení, nikdy se nemilovali, byli zamilovaní, počali mě a pak to celé zkrachovalo. Dost často se snažím ponořit hluboko do svých myšlenek a vybavit si aspoň jednu vzpomínku, ve které figurují spolu, ale nejde to. Vidím jen naši kuchyň – sovětská linka, na protější straně jídelní stůl, a mladý fousatý muž, který nervózně kouří po další hysterické hádce. Následuje tma, ticho a titulky, jako v černobílém filmu.

Je mi kolem šesti let, sedím v obýváku a vybarvuji si omalovánky. Máma nervózně luxuje. Vždy dělala všechno s nechutí, jako kdyby celý život se točil kolem toho, jak je opuštěná a nešťastná. Vypne lux a jde se podívat za mnou, co to vlastně dělám. Ztuhnu, nadechnu se a pastelka se mi začne klepat v ruce. Od té doby vždy, když jsem i jen trochu rozrušená, tak se mi klepou ruce natolik, že neznámý člověk mi může s fleku nabídnout dávku.

–          Co je to?, – zeptá se mě agresivně.

–          Kytka, – tiše odpovím, a vím, že jsem udělala nějakou chybu, jenže nevím přesně jakou.

–          Proč ten květ je zelený proboha?

 Odpovědi se nedočká, a já přesně vím, co po tom přijde. Nečekám na další pokyny, jen poslušně jdu do svého pokojíčku. Otevřu svoji velkou skříň, kde jsem se tak často schovávala.  Má tam své místo i její nástroj vzteku – kožený pásek s kovovou přezkou. Poslušně ho přinesu. Vidím v jejich očích vztek, smutek a odhodlání pokárat mě. Předpokládám, že v podobné chvíle ani nevěděla, za co přesně mě kárá. Jen měla potřebu vybít vztek, svoji osobní tragédii a neschopnost. S každou její ránou mi vrývala pod kůži sílu vůle a neskutečnou touhu vydržet. Později jsem se naučila u toho neuronit ani slzu. Neměla jsem na to dost často sílu. Byla jsem drobná a hubená, takže každá její rána bolela natolik, že jsem měla tmu v očích a každá zatracená sekunda pro mě znamenala věčnost. Věčnost, která ze mě dělala silnější osobnost, ale přitom rozbíjela na malé střepy moji psychiku.

Neumím říct, v které okamžiky jsem ji nenáviděla víc – když mě s tím naprosto nepřítomným pohledem mlátila tou kovovou přezkou, anebo potom, co se uklidnila a s hysterickým pláčem mě utěšovala v mé skříni. Myslím, že utěšovala hlavně sebe samu a slibovala si, že už to nikdy neudělá, že vlastně nechce být špatná matka, matka, která selhala. Vlastně, nikdy jsem k ní necítila nenávist, ani dnes ji tam nemám, spíše ve mně vychovala naprostou lhostejnost. Schopnost pohřbít ve svém srdci hluboko do šuplíku něco, co jsem tak moc milovala, a něco co mi zároveň tolik ubližovalo. Snažím se do těch šuplíku nikdy nekoukat, protože potom brečím. Nelituji se, lituji ji. Mohly jsme mít šťastný vztah, mohly jsme být matka a dcera, kteří by pro sebe znamenali celý svět, ale to jsme nikdy nebyly. Škoda, že jsem toho od ní hodně zdědila.

Víš, deníčku, mám ale i jednu šťastnou vzpomínku o ženě, která mě porodila. Vyvinula ve mně, bohužel, další poruchu, ale naštěstí ne tak zásadní. Jako malá jsem byla hodně otravná. Pořád jsem mluvila, stále jsem vyžadovala pozornost, i přesto, že jsem pak vždycky schytala pár krásných fialovo modrých modřin za to na zadku. Bylo velmi horké léto, nechodila jsem ještě do školy, a výjimečně trávila prázdniny s ní. Chtěla jsem do vany, potřebovala jsem si najít náhradu za moře. Vím, občas mám velmi pošetilé nápady. Vybojovala jsem si to, naložila mě do té horké vody, v koupelně, kde bylo nedýchatelno. Šla mýt okna, ano, i tato žena měla svoje světlé chvilky, když zrovna neměla kocovinu a náladu mlátit vlastní dceru, tak pracovala nad dokonalou čistotou oken. Obrázek dokonalé rodiny je součástí každé nešťastné rodiny.

Deníčku, ležím ve vaně a cítím, že se něco děje. Vlastně tu ani být nechci. Chce se mi brečet, ale přitom se nic nestalo. Nemůžu dýchat, pří každým pokusu nadechnout se, se mi motá hlava. Chce se mi spát, chci ven a chci pryč. Usnout! Já vlastně chci usnout, dovolit spánku se kolem mě omotat a potopit mě do své hloubky. Usnula jsem. Mateřský instinkt je velká záhada, i u ženy, jako je moje matka. Musela to vycítit, že něco je špatně, že jsem dlouho zticha, že neobtěžuji a nezpívám.

Otevřela jsem očí, byla nade mnou a pokrývala moji tvář polibkem.  Každou její starostlivou pusu vystřídala facka, která mě probrala. Ale byla to první a její poslední facka, kterou mi dala z lásky. Věřím tomu, že to byla jedna z mála chvilek, kdy mě doopravdy milovala. Kdy mi nevyčítala pohledem to, že jsem ji zničila život, manželství a vzala jí svobodu. V tom jsme stejné, svoji svobodu zatím jsem taky nebyla schopná nikomu věnovat.