1. Nočník

Její první vzpomínka byla na nočník. Dětský postsovětský nočník z červeného plastu a nějakou kačenou, která už si taky zažila svoje a mrkala na majítelku poloumazaným okem. Rodiče se opět hádali, slyšela jak se snaží mluvit potichu a čím víc se o to pokoušeli, tím víc to jejich „potichu“ znělo jako konec světa smíchaný s nepřetřitou hysterií. Nejdřív se nejspíš snažila na sebe upozornit běháním po bytě, to neprošlo. Zkusila brečet, ale pláč mámy byl stále hlasitější. Potom s nějvětší pravděpodobností házela na zem hračky, dupala a pískala gumovým míčkem – ten táta snášel nejmiň. Nic nefungovalo. Ječeli, nadávali a snažili se vyřešit problém tím, že vytvářeli problém ještě větší.

Tak se rozhodla jít na nočník. Sama. Jako velká holka – naschvál. Učili jste mě? Lákali na sladkostí, jen abych ze sebe dostala tu očekávanou větu – potřebuji čurát. Tak! Tady to máte a starejte se. A hele ho, ve chvílí, kdy s tím plastem a dětskou uspěchaností škrábla o zem, tak byli u ní. Oba. Mladý, ubrečený, vyklepaný, ale spolu. Rodiče. Po mámě měla nos, po tátovi oči. A teď ty oči právě sledovali, jak to naštvané malé stvoření sundává nejdřív kalhotky, pak se snaží trefit ten prokletý plast a tím vykouzlit na chvílí klid v tomto bytě. Jejích bytě. Kde žili s tátou a mámou, jako normální lidí. Aspoň první čtyři roky jejího života.

  • Ona to zvládla! – smála se, skrz napuchlý nos, máma.
  • Hm, moje velká holka! – lehce přehnaněl táta, vděčný, že byl zachráněn.

Potom následovaly úplatky, bombony a čokolády za odměnu, do budoucna a jako předplatný na dalších deset pokusů o nočník. Pohlazení, pusinky, obejmutí jedno, obejmutí druhé. Saša nejspíš už ani nebyla ráda, že tuhle hru odstartovala rovnou finišem – jejich malý problém se vyklubil v problém obrovský a ještě ke všemu její. Slušně řečeno, odnesla to prostě celý ona. V podtstaě jako vždycky.

Střih.

Dlouhá chodba jejích bytu, ten samý nočník a ubrečená Saša v pyžamu. Zmatená, protože ten nočník najednou nefungoval. Jezdila s ním po bytě hodinu, převrhla ho a kopla do něj. Možná měla i tu drzost se v něm vykoupat. Ale oni se stále hádali a nějakým nepochopitelným způsobem její dětský mozek vnímal, že tohle nezachrání. Tentokrát už ne.

Skrz polootevřené dveře ložnice sledovala sportovní tašku, do které ze strany skříně padali věci. Kalhoty, košile a tátovo oblíbene tričko, kde u minulé, teď už poslední, snídaně, se objevil záhadným způsobem flek od marmelády. Saša byla ten záhadný způsob, kvůli kterému těch snídaní měli aspoň pár let v jejích životě. Tohle bylo špatný, cítila to, vytušila to ještě včera, kdy o tu tašku zakopla a málem spadla. Nikam se nechystali, neměla slíbený žádný výlet, ona ne, vlastně ani máma.

Když se dvěře otevřeli, nevěděla co má dělat, tak jen seděla uprostřed ty strašidelné chodby, kterou bude schopná popsat dopodrobná ještě hodně dlouho po tom, co se to vše odehrálo. Koukal na ní a měl slzy v očích – její hrdina, její první muž v životě se na ní koukal ublíženě, zklamaně a se vši láskou, která se do toho pohledu dala umístit. To ticho, které najednou bylo hlasitější, než jakákoliv jejich hádka, bylo neunosný a zárověň uklidňující. Protože byl konec.

Klekl vedle ní a začal brečet. Nikdy před tím si to nedovolil, ale teď slzy byly jediné, jak jí mohl vysvětlit něco, čemu rozuměla. Ona ho chápala a proto se ani nezlobila. Jen si nechtěla připustit to, že dneska jí nedá pusu na dobrou noc a nepochválí za nočník. Proto se zvedla, dala mu pusu a utekla do svého pokoje, přesně jako velká holka – když je problém, tak nejlepší je utéct a schovat se. Nevidět ho, jako kdyby nebyl a ani neslyšet to neuvěřitelně smutné bouchtnutí dvěří.

Předmluva

Víte, abych zachránila svůj vlastní vztah, tak jsem začala psát knihu. Nejspíš už pádesátou ve svém životě, ale na tom se nesejde. Jsou životní situace, kdy se potřebujete vymluvit. Dostat ze sebe myšlenky, emoce, pocity a nějaké nedokonalostí, které vám nabourávají myšlenkové pochody. Neustále. Pořád dokola. No, a aby to bylo pořádné kliše, tak po podobné výměně názorů s mužem, na kterém mi záleží, a možná právě proto často říkám věcí, které vyzní uplně jinak, než jsem myslela, on si to vyloží ještě po svým, původní téma dostane uplně jiný rozměr a už to jede. Potom jeden jde zběsile kouřit na balkon, a druhý se otáčí čelem ke zdi. Krade deku a vy se přistihnete na mysli, že by v posteli mezi vás se najednou vešla menší armáda. Přinejhorším fotbalový tým.

K věcí. Jsem ta, která právě sedí na balkoně, kouří a pracně se snaží příijít na to, jak být tolerantní, chápajicí, miň emocionální a přitom zůstávat sebou. Co vše během života nás ovlivňuje a lepí z nás právě ty, čím jsme. Někdy v dospělostí.

Kde se bere první pocit majetnictví, kde se bere pocit nejistoty, strachu a možná i nějakého osobního podcenování? Kde je vlastně ten světlý začátek našeho konce. A vůbec, dá se ten záčátek nějak ovlivnit?

Povím vám příběh, příběh Sašenky od úplného začátku, až kam slova dovedou a dovolí. Fikce li to bude, těžko říct. Autobiografie? Možná ano. Víte, můj děda, před rokem (a ten den si pamatuji jako dnes) prohlásil, že všechny knihy už jsou dávno napsané, jen čekají na tu správnou ruku, která ten příběh přenese na papír. My píšeme svůj příběh každý den, tak proč ho vlastně na ten papír nepřenést? Možná někomu bude platný, říká se přeci, že chytrý člověk se má učit na chybách cizích. Tak se, prosím, učte. Já se budu učit s vámi, na vlastních chybách, ale z pohledu Sašenky – dává mi to pocit, že moje nejsou a chvílí si můžu připadat chytře.

Za gramatické chyby se omlouvám předem, patří ke mně jako i občasný ukrajinský přízvuk, nic osobního.