Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka

 

2 thoughts on “Napoleonův syndrom

  1. Nadi, tohle je fakt skvělý! Sice nepatřím mezi úplně nejmenší, ale naprosto s tebou soucítím. A zrovna nakupování kalhot, který by nebyly příliš dlouhý se mi občas taky jeví jako skoro nesplnitelnej úkol😁 Jinak s článkama rozhodně nepřestávej, jelikož si troufám tvrdit, že patří mezi ty nejlepší v naší blogosféře❤

    To se mi líbí

  2. Je mi třicet a stejně se mě každý ptá, co studuju.. jediné kalhoty, co jsem nemusela půl metru zkracovat, jsem koupila v Řecku, tam totiž je výškový průměr daleko nižší než u nás.
    A kuchyň mám prozíravě alternativní, bez horních skříněk 😉 a ten pocit, že musím každého přesvědčit o své dospělosti už mě asi skoro přešel..
    napsalas to hezky.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s