Díra neměnností

Víte, vy jste mě dojali dneska. Proboha! Vážně. Jsou dny, kdy vaši podporu jakožto čtenářů, pozorovatelů mého života, sledovatelů a prostě jen, i kdyby imaginárních, kamarádů potřebuji. Vy to vycítíte (chtěla bych vědět jak?!) a najednou dostávám přenádherné komentáře. Že mě čtete, že vám to dělá radost, že se v tom nacházíte, smějete se se mnou, možná místy i zasmutníte. Ale to jen pro pocit, že nejste sami. Já mám taky slzy na krajíčku, když někdo je na tom podobně jako já, nebo mi rozumí, i kdyby to jen dělal. Na tom se nesejde.

Mám klasicky rozepsaný článek – vtipný, ironický a vím, že možná občas jsem v tom sarkasmu a ironii dobrá, jenže občas to lámu přes koleno. To není smyslem toho blogu – psát články, které mají úspěch a jsou žádané. Potom by nebyly od srdíčka. A to byste poznali hned. Fakt. Občas chci být smutná, divná, zaseknutá někde v hloubce svých myšlenek a tápat tam v naprostém zmatku. Podělit se s vámi o to, přeci to ze sebe dostat potřebuji. Proto vlastně tenhle blog založený byl.

Momentálně teď mám období, které mi dává zabrat možná víc, než je to vidět. Je to neskutečný paradox, ale čím jsem aktivnější na sociálních sítích, blogu a You Tube kanále, tím víc se snažím vyrovnat s tlakem každodenní životní rutiny. Víte, jednou si přičuchnete k nějaké rádoby „umělecké“ tvorbě, tak potom neustále potřebujete tím žít, fetovat to a dostávat ze sebe i to, co tam vůbec není.

Jenže každé ráno vstáváte do práce. Každý den ve stejnou hodinu. Vyčistit si zuby, uvařit si kafe. Stejná řasenka, pokud jste starý autista jako já, tak i stejný pudr, tvářenka a stíny.  Stejná cesta do práce, stejná pracovní náplň, doba, lidí, počítač. Oblíbený hrnek v práci, oblíbené jídlo, když už nějaký ten oběd stihnete. Večer pár televizních pořadů a rychle spát, aby se nechumelilo. A pak znovu, a znovu a pořád dokola.

Prožila jsem ve svých fantaziích tolik svých vlastních životů – byla jsem učitelka, matka, milenka, zpěvačka, tanečnice, bohatá, chudá, šťastná a místy ani moc ne, ale ani jednou jsem nesnila o tom, že v docela mladým a produktivním věku, půjdu ruka v ruce s rutinou. Nemyslete si, nestěžuji se. Jsem šťastná, vyrovnaná a stále svobodomyslná. Ale tohle občas ubijí. Tohle dohání do stavu naprostého prázdná a ticha.

Proto píšete o to víc, než předtím, tvoříte, natáčíte jen ať tohle všechno je, prosím, hlasitější, než nádech a výdech každodenní neměnností.

K věci. Jste mým motorem – říkala jsem to a budu to opakovat pořád a neustále dokola. Protože ve chvílí, když srovnávám svůj dech s rutinou, ztrácím se v davu věčně nasraných lidí po ránu při cestě do práce, píšete. Píšete, že mě podporujete, sledujete a milujete. A to je kopanec jako prase – umáčknu slzu, poklepu si na rameno a věřím, že to smysl má. Taháte mě z mé vlastní díry. Každý den! A to je nejvíc

Vaše

 

Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka