Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše

2 thoughts on “Díky, mámo

  1. Achjo, jak tohle znám 😦 Ne že by to bylo asi tak vážné, ale vyrovnávám se s tím stále a asi mě to navždy poznamená. Jediné v co doufám je, že jednou budu lepší matkou.

    To se mi líbí

  2. Tak u tohoto jsem měla v očích slzy. Obdivuji každou takovou dívku jako ty.. Neumím si to ani zdaleka představit, protože já mám s mámou ten nejvíc dokonalý vztah.. Právě jsi u mě povyrostla na nejvyšší možnou příčku, jsi úžasná ♥

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s