Psala bych, až bych brečela

Víte, ráda bych, aby na mě vlezlo jaro. Jako vážně – pozitivní nálada, dotek sluníčka, lehká bunda, conversky bez výčitek svědomí a tak nějak pocit života. Ne zimního spánku, ne věčného zívání, beználadovostí a bezenergičností. Jen čirý život – bez výmluv.

A chtěla bych psát. Psát knihu, jako o život. Teda byla by o životě, o vesmíru, o myšlenkách, o realitě, lásce, rodině, respektive o všem, co do mého života patří. Ta kniha by byla citlivá, místy ironická, místy vtipná, a hlavně moje. Sbírka mých myšlenek a slov, které se neustále točí v mé hlavě, bojují navzájem, potom se znovu usmiřují a pak opět rozjíždějí neuvěřitelné rodeo.

Měla by kousek mého dětství, tak aby vám to bralo vítr z plachet a na chvílí zastavilo dech. Měla by v sobě kousek mého dospívání tak, aby brala vítr z plachet mě. Určitě by vyprávěla o mé rodině tak, že bych každé slovo oplakala a pak se jen hloupě usmívala. Byla by ta kniha vymazlená a nejdřív napsaná ručně. Hodiny a hodiny bych si ji přepisovala do počítače při dlouhých a teplých letních večerech s cigaretou a hrnkem dobré silné kávy.

Žila bych svým vlastním příběhem, snila bych o tom, jak bude vypadat obálka, pohrávala bych se s myšlenkou že si jí i sama nakreslím. Naplánovala bych si křest, co bych tam asi říkala, komu děkovala a sama bych si na tu knihu natočila recenzi. Ještě nedopsanou knihou bych furt obtěžovala přítele, četla bych mu nahlas, styděla se u toho, ale vyžadovala bych ten nejpřísnější názor. Tu dokončenou, konečnou, vypsanou a vymodlenou verzi bych dala přečíst mému dědovi, už jen proto, že z půlky by byla o něm. Pozorovala bych, jak ji čte, jak mu štípají očí a lesknou se slzy pýchy a hrdostí. Konec konců bych si je fakt zasloužila.

Pověděla bych vám o každém milostném poměru se kterým jsem tu čest měla a taky příběh, jak do mého života vtrhnul muž se slunečnici, a taky čemu všemu se ve vztahu s ním jsem se musela naučit. A učím se dodnes.

Vystavila bych si tu knihu někde na vyditelném místě a jen bych umírala něhou, protože jsem si ten sen splnila. Protože z dvacetí rozepsaných příběhů se urodil aspoň jeden kloudný. Citlivý, vtipný a můj. Psala bych až bych brečela, přátele.

Jenže – není čas, pak nálada. Je čas, není inspirace. Je inspirace, akorát múza se zatoulala. Nádobí, úklid, žehlení, práce, práce, rodina, návštěvy, přítel, knihy a další triliarda výmluv proč nezačít! Jo, v těch jsem sakra lepší, než v psaní.

Prosím vás, plňte si sny! Ať o nich nemusíte psát článek jako já.

A milujte se

Vaše

Šestadvacítka!

Právě přišel ten okamžík, kdy by stálo za to změnit název blogu na šestadvacítku. Jakože čas je neúprosný, řítí se s rychlostí světa a ve chvílí, když se zastaví, tak jen proto, aby se vám vysmál do …hm, jak se to řekne slušeně, jo do obličeje.

Oslavila jsem svoje další narozeniny. Ještě před pár lety jsem čekala tento den nějaký zázrak, nebo aspoň nějaký náznak toho. Nestalo se. Ještě před pár lety jsem se tešila na nějaký zprávy, přání od lidí, kteří se stopadesát let neozvou, a pak hele náhoda, popřejí vám vše nej. Hm, díky čau. Dneska? Přálo mi tolik lídí, že si nejsem ani jistá, zda si to vůbec zaloužím – tuhle slávu.

No, co na to říct. Chtělo by to nějakou sumarizaci plánů a zhodnocení toho, co vyšlo, a co nevyšlo vůbec. Je snad všem jasný, že nevyšlo vůbec nic. Já vždycky věděla, že plánovat si život je právě ta nejzbytečnější věc na celým světě. To teda je! Ale víte co, tenhle rok – pětadvacátý mého života – byl zatím tou největší jízdou.

Tak začnem tím, že hned na startu jsem dostala svoje první perly v životě. Ano, babi Naďo, nastal i tvůj čas. Ostříhala jsem si vlasy a hned druhý den je totálně obrečela. Teda jako každý rok. Věnovala jsem se blogu jako o život. Občas fakt hodně a místy vůbec ne. Instagram se stál mým druhým já a občas nemám ponětí, co je na tomto světě realita a co jen sakra povedená fotka s kvalitním filtrem.

Ušla jsem pár kilometrů cestičkou svědomí na metro ve včerejším oblečení. Zvláštní je, že žádné výčítky nepřišly. Vůbec. Pracovala jsem jako kůň a nenašetřila si ani korunu. Měla jsem v plánu žít bohémský život nezávislý ženy a zamilovala se jak blázen. Teď místo psaní článku vařím boršč. Zvláštní na tom je, že si u toho přijdu šťastná. Spokojená a zkrocená, ale to mi stálo hodně práce, sebeovladání a pár krabiček cigaret. Nechat se zkrotit – zatím nejnáročnější úkol, kterému jsem kdy podstoupila.

Přibyla další dvě tetování v domácích podmínkách, cizím strojkem – to jsem to rajda odvázaná, že 😀 Padlo dost přečtených knih, ještě víc zůstalo nedotčených. Stěhování, velké kroky, rozhodnutí a gramofon! Jo! Ten je boží nový kamarád. Od teď a nafurt.

Narodila se taky Pětadvacítka. V Kaaba kavárně u šálku největšího capuccina, co mi kdy někdo uvařil. Tak!

Byl to štastný přelomový rok. Jsem to sice pořád já, ale o něco hubenější, přísnější, drzejší a o kousek štastnější.

Pokračujete se mnou dál v jízdě? Myslím, že  to opět bude stát za to!

Tak jasné

Vaše

 

Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše