Je li potřeba se bránit?

Víte, hrozně ráda bych napsala něco ironicky pozitivního, zvedla vám náladu a vykouzlila úsměv na tváři. Jenže  život je svině, ve chvílí, když máte inspiraci konečně něco ze sebe vyplodit, nejradostnější text to většinou není. Jakože není to tak, že bych se vám chtěla postěžovat, to vůbec. A není to jako plakání na ramínko, je to jen výměna zkušeností – jakože každý článek jako ukazováček, který říká – doufám, že většina z vás je chytřejší než já!

Poslední dobou hodně přemýšlím (já teda přemýšlím až nezdravě moc, nikomu to nedoporučuji, dělá to jen ještě větší bordel v hlavě a okolí, které vás i tak moc nechápe, už se o to radši ani nepokouší), no nevadí, přemýšlím nad pochopením ve vztahu, toleranci a nějakým pokusu o happy existenci v opačněpohlavním partnerství. Víte jak to myslím, takové ty vychytávky, aby se každý den nebilo nádobí anebo se nebalily kufry.

Jen pro pochopení situace – tohle nejsou žádné rady, občas si myslím, že spíš potřebuji radu já, anebo rovnou profackovat, myslím, že by to mělo lepší efekt. Byla jsem vychovávaná na východě, kde přístup ke vztahům evoluje tak o 50 let pomaleji, než v Evropě. Jakožto malá culikatá holčička jsem vstřebávala skrz babičku, že základem ženského štěstí je se vdát. Čím dřív, tím líp. Protože podle ní teď už jsem dávno za zenitem. Jakože čau, konec a v záložkách na googlu na prvním místě – koupím si kočku. Nejlépe tři.

Jsem naivní, dost dlouhou dobu mi trvalo rozluštit hádanku dnešní doby – vdát se není základem štěstí. Není to ani základem vztahu. Možná tak státu, ale ten základnu má už asi někde jinde.

Co je tedy základem? Láska? Ty se dneska lidí boji víc, než Trumpová nástupu na trůn. Říkáme tomu touha, přitažlivost, potřeba, partnerství, svazek, chození, mazlení, kamarádství a další podobné blbostí. Koukáme jeden druhému do očí a mlčíme. Bojíme se dát najevo city, pocity, nepohodlí anebo i věcí, které se nám na druhém nelíbí. Dávno jsme pochopili, že ticho je kamarád setrvačností – čím déle mlčíme, tím se nic jakoby neděje. Žádné řešení, srdcervoucí hovory, slzy anebo hodiny nepřetržitých konfliktů.

Vynecháváme emoce, používáme čím dál tím míň písmen ve zprávách a slov v konverzacích. Nabíjíme jeden druhého jen na padesát procent, jedeme takový svůj režim úspory. Co když bude někdo lepší, nebo už byl? Je to dost zoufalý – ženy miluji ušima, a muži moc nemluví. Ženy chtějí být jediné na světě a potřebuji to slyšet, protože jejich sebevědomí je jako jezero Bajkal – naprosto průhledné, ale hloubka není známa pomalu dodnes. No a muži chtějí mít po boku nedobytný hrad, i když už dávno dobýt byl, ale za žádných okolností se to nesmí provalit! img_58231

Tím začíná a končí nekonečný kolovrat nafouklých tváří, nepochopení, vína a cigaret, facebookových statusu, rozbitých a znovu zalepených vztahů a neschopnost se pořádně nadechnout. Co když při tom nádechu na chvílí ztratíte kontrolu nad sebou?! Hm, blby co …

Milujte se naplno, tulte se, líbejte se a neschovávejte se. Napůl žít umí každý, ale zdaleka to není žádné umění. Možná jen tak způsob obrany. Jenže je – li potřeba se bránit?

Posílám vám pusu, úsměv a písničku! „Nervous“ Mark McCabe

Vaše

Ženám čtvrtstoletí starým …

Již několikrát jsem nakousla téma the walk of shame. Slyšeli jste někdy tento pojem? Řekněme, že je to taková procházka růžovým sadem, kdy ten sad má růžovou barvu jen večer, ráno se modlete, aby to bylo křoví. Husté. Ať se tam můžete schovat. Česky tomu něžně říkáme – cestička svědomí. Teda pokud vám ještě nějaké zbylo.

Víte, když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Každé svoje setkání s mužem začnu romantickým seznámením. Kdy on se kouká do očí, já se červenám. On se zeptá na jméno, já ztratím hlas a jen něco zbrkle pošeptám. On mě doprovodí domu, já celou cestu budu přemýšlet nad tím, zda mu dám pusu na tvář anebo ne. Nedám. Ale večer v posteli budu polemizovat nad tím, kde bude naše svatba, jak se budou jmenovat naše dětí a zda si vezmu jeho příjmení, anebo si ponechám to svoje, jako takový pomyslný manifest svobody.

Potom tři měsíce budeme chodit spolu do kavárny ve vši slušností. Pusa sem, pusa tam. Dotyk ruky na lavičce v parku, tužebné zachvění, romantické povzdechnutí. Pár kytek, hodiny bezpředmětných rozhovorů a naprostá šťastná zamilovanost. Začne se líbit mým rodičům, pořídíme si spolu psa a vymalujeme si byt – kdy on na mě kápne barvou, potom já na něj a budeme tam lítat jak v přiblblé americké komedii.

V reálu jsem dlouho a občas i dost bolestivě se pokoušela alespoň o napodobeninu dokonalého vztahu. Nevyšlo to, nevadí. Prý, se zkušenostmi člověk učí. V tom případě chci červený diplom prosím! Ne, radši dva.

V pětadvaceti nastal zlom. Romantika mě pomalu opustila po pár rozchodech, víra v lásku až za hory a na forever zůstala ležet na cizím konferenčním stolku spolu se zásnubním prstýnkem a Naďa se tak nějak utrhla z řetěze, vymkla kontrole a utápěla sny v červeném víně.

Víte, když je vám pětadvacet a jste sami, máte pocit, že nemáte čas. Není kdy čekat na něco, není chvíle randit měsíce a držet se za ruce. Chcete všechno hned, nejlépe včera a ideální to bylo už před rokem. Myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Ale

Každý romantické setkání s mužem jsem začala vyťukáním pozdravu na dotykové klávesnici svého telefonu. Kdy on se kouká do telefonu a u toho čumí na fotbal, já se koukám na druhém konci města taky na telefon u toho žehlím. On se zeptá na jméno, já jen odpovím, že to má v profilu, odkejvu jen tu pravost. On mě pozve ven. Já jdu, protože po třech hodinách psaní mě přestává bavit.

Jsem vždy připravená, vykoupaná, navoněná a nalíčená. Co kdyby náhodou? V kabelce je půlka šatní skříně, kartáček na zuby, čisté kalhotky, rtěnka, řasenka, pudřenka, svetr, kdyby zima a nabíječka, kdybych byla někde sama na opuštěném ostrově. KPZtka je základem ženy, která má pocit, že je dávno za zenitem, věřte mi.

Jsem natěšená, přemlouvám sebe samu, že právě jdu za tím pravým, jediným, věčným, hodným a nejlepším. Směju se, jsem zábavná. Piju víno z láhve na náplavce, protože chci být romantická. Líbám se u koně na Václavaku, protože mám pocit, že žiji jen jednou. A pak ještě jednou, a ještě a pak už to radši nepočítám, kolikrát vlastně v tomhle životě žiji nebo žila jsem?

img_5393

Zve mě domu, říká sladké věci, že jsem krásná, kouzelná, milá, chytrá a sečtělá. Noc je kouzelná a jedinečná. Mám pocit, že je to ono – tady a teď. Mezi líbáním, přemýšlím nad tím, jak budou vypadat naše dětí, kde budeme bydlet a konec konců to jeho příjmení najednou zní docela slušně. Vymýšlíme plány na zítra a na pozítří. Na Vánoce a Velikonoce. Potom usneme.

A přijde ráno. Ležím vedle neznámého a cizího člověka. Je na druhé straně postele a ani se na mě nedivá. Mám oči slepené řasenkou. V hlavě se zbytek alkoholu odráží, jako levný tenisák. Potom, co si odříkám všechny nadávky typu – co jsi to za ženskou Naďo? Čím jsi přemýšlela, hlava to jistě nebyla, co teď? Kde jsem a kde mám oblečení. Vstanu. Vezmu si na sebe včerejší šaty a jak malý tichošlápek se snažím vyplížit z pokoje – jakoby jsem tu nikdy nebyla.

Na otázku jestli si dám kafe neodpovídám, na nabídku hodit na metro se jen pousměji a vyrážím cestou svědomí domů. V sobotu ráno, ospalá, žíznivá, pomačkaná a ošklivá. Mám pocit, že každý kolemjdoucí, a těch v sobotu na jaře bývá dost, ví, přesně ví, že jsem se vyspala s mužem, kterého jsem sotva znala nebo spíš sotva nepoznala. Chytám vyčítavé pohledy, které spíš odráží to, co se mi právě děje v hlavě. Říkám si že to bylo naposledy. Další naposledy si budu říkat to samé. Než potkám muže, který se se mnou povídal dny a skoro i celé noci, než mě osobně poznal. A ten den jsem zrovna nechala KPZtku doma, dostala slunečnici, pusu na zastávce a jako hodná holka mých dřívějších snů a představ, jela spát domu.

Milujte se prosím vás. I kdyby na jednu noc anebo na zbytek života. Sbírejte diplomy zkušeností do sbírky, jednou je stejně vyhodíte, ale ten průběh občas stojí za to. Vážně

Vaše

 

Zoufalá zmatenost

Nejprve, než začnu sepisovat nějaké ty moje rádoby filosofické myšlenky, bych vás chtěla přivítat v novým roce. Dalším. Vkládáme do toho vždycky nějaké naděje, stanovujeme si předsevzetí, do diářů si vykreslujeme cíle a první týden v novém roce vedeme neskutečně zdravý a produktivní život. Žijeme svoje vysněné a ideální JÁ. Po zbytek roku nadáváme na JÁ reálné a tiše doufáme, že v novým roce bude zas vše jinak.img_5511

Já nemám ráda nějaké čáry, hranice anebo sumarizace. Jsem vodnář, pro mě skoro každý den je jako poslední, zítřek je přeci až za dlouho. Ale dospívám, možná místy i stárnu, tak mi přijde najednou děsně romantické si vypíchnout nějaké věcí, které se mi v minulém roce stali a z nějakého důvodu zakotvili v hlavě.

Víte, pro mě to byl nejmíň stálý rok anebo nejvíc nestálý, vyberte si možnost, která se vám líbí víc. Byla jsem chvílí dramatická, pak zase drsná a cílevědomá. Byla jsem velmi pracovitá a výkonná, pak zas mi to přestalo celý dávat smysl. Chtěla jsem něco měnit, nezměnila. Chtěla jsem napsat knihu, začala a zas odložila. Chtěla jsem se naučit hýbat jen dopředu a nestát. Nestát na místě. Ale teď stojím, a nevím jak dal.

Byla jsem nestálá ve vztazích. Líbala jsem se v hipster kině s mužem, kterého jsem znala sotva dvě hodiny. Flirtovala jsem se ženáčem a necítila výčitky. Byla jsem na tinder rande a navěky věků se s tou aplikaci rozloučila. Naběhala jsem dost kilometrů po cestě svědomí ve včerejším oblečení, s neodlíčenou řasenkou a kocovinou. Ne alkoholovou, ale kocovinou svědomí – kdy se na sebe ráno nemůžete podívat do zrcadla, protože víte, že sami sobě se vymykáte z rukou. img_5514

Vypila jsem litry vína, hektolitry kofeinu a vykouřila kartony cigaret. Žila jsem zdravě, zkoušela veganství, byla vegetariánkou a pak se bouchla hlavou a maso se opět stálo součástí mého života. Dvakrát se ostříhala, jednou se to fakt nepovedlo. Párkrát přibrala, ještě vícekrát zhubla. Brečela jsem, smála jsem se, chovala se jako svině, kráva a pak zase jako to nejhodnější stvoření na světě.

Poznala jsem nejcennější přátelství, které mě naplňovalo, inspirovalo a stálo při mně i když jsem dělala nesrozumitelné věci. Málem jsem to přátelství ztratila. A ve chvílích, kdy mi chybělo nejvíc, tak jsem se naučila společná videa nazpaměť. Zoufalý. Já vím. img_5512

Vypěstovala jsem si závislost na instagramu. Díky němu jsem poznala muže se slunečnici, muže, který fakt netuším, kde těch všech pětadvacet let byl. Nebo kde jsem vlastně ta léta byla já. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že s tím neznámým, který mi napsal pouze o knižní radu, to bude tak krásný a zároveň těžké, tak do toho jdu znovu. Hodně krát. A ani jednou nelituji.

Je tu pár věci, které bych ráda změnila. Je jich možná i víc, než bych si přála. Je tu dokonce pár dní, které bych ze své pamětí vymazala úplně. Ale nenaučila bych si vážit okamžiků víc, než předtím. Nenaučila bych se toleranci, vydrží. Nepochopila bych, že svět se netočí jen kolem mě a je to tak naprosto v pořádku. Nenaučila bych se přijímat věci tak jak jsou, bez ostrého přání je měnit. img_3496

Díky, že jste u toho všechno byli se mnou i když občas nevědomky. Díky, že se mnou zůstáváte. Budeme psát, je toho ve mně tolik, že tento článek je spíš zoufalá zmatenost, než něco, co dává hlavu a patu. Jenže potřebovala jsem tento rok něčím začít, bohužel ten rozbor chyb za rok uplynulý vypadal jako správná volba.

Milujte se prosím vás …

Vaše