Nestihla jsem život …

Myslím, že už jsem jednou zmiňovala, že žijeme v uspěchaném světě. Ve světě, kdy naše životy se omezuji na práci, práci a mezi tím možná nějaký ten domov a rodina. Nestíháme žít, a přitom děláme vše proto, abychom mohli žít dobře.

Nestihla jsem léto, mám pocit, že letos prostě žádné nebylo. Pro mě nejteplejší období roku trvalo myslím, že tak týden, možná týden a půl. Nestihla jsem slunce, nestihla jsem nějaké to pražské opálení, kdy i ve svlečeném stavu přesně víte, co jste měli na sobě včera, předevčírem a minulý týden. Nestihla jsem tu všeobecnou radost, že jsou prázdniny. Co jsou vůbec prázdniny? Stihla jsem možná si připomenout to, že deodorant je stále dražší než pivo, proto v létě nemá zas tak velký úspěch. Neteče hold no, a nemá pěnu. A pěna je prý základ. Stihla jsem jen konec srpna … potkala jsem muže. Muže, který je tak kouzelný a zároveň tak často dělám chyby už jen proto, že se bojím probudit do reality, kde by nebyl. Jo, poslední týden srpna jsem stihla. Ale to už se nejspíš nepočítá.

Nestihla jsem podzim. Mám pocit, že jsem nosila tričko a potom se hned zabarikádovala do padesátí odstínů svetrů, šál a teplých bund, ve kterých vypadám jako nepovedený výškou kosmonaut. Nestihla jsem žluté listí, nestihla jsem rána, kdy mlha, kdy voní káva a je klid. Myslím, že i můj instagram prožil podzim líp než já, protože jednodušší je se soustředit na dobrý záběr, kvalitní filtr a nějakou tu strukturu snímku, než na vlastní život. Stihla jsem jen prohloubit zoufalství messengerových vztahů. Jednoho vztahu, krásného vztahu, který znehodnocujeme počtem nepoužitých emotikonů.

Nestihla jsem příchod vánočně – kýčovitého období a čím víc se mi násilím vrývá pod kůži, tím jsem jistější v tom, že ho stihnout ani nechci. Nechci kupovat dárky jednou za rok, nechci navenek juchat a skákat ke stropu u adventního kalendáře jen proto, že teď je na to čas. Jen proto, že teď se to musí a potom se potají v duchu modlit, ať už je to za námi a je klid. Únor. Březen. Květen. Říjen a opět Prosinec. Nestihnu  to, že jo, ale co už.

Tak často si vymýšlíme problémy, důležitá jednání, frekvenci schůzek, až začínáme věřit tomu, že tohle je ten život a ta naše smutná skutečnost. Řešíme dvě slova poslaná ve zprávě a interval reakci na reakci, protože se bojíme, že v tom shonu umělé vymyšlených životů nestihneme ten pravý. Nestihneme krásu partnerského vztahu, protože je zahlcený písmeny, protože rychlejší je vyjádřit emoci žlutým oválem s očima a nějakým tím úsměvem. Nestíháme žít, už jen proto, že si to tolik přejeme, a tím vše kazíme. Nestíháme milovat, protože tolik se bojíme přijít o toho, koho milujeme, že neustále potřebujeme mít kontrolu. Kontrolu nad vším a mezitím skrz prsty nám utíká kontrola nad sebou.

Nestíhám sama sebe, nestíhám ani rychlost svých prstů a už vůbec ne myšlenky, které mi přeskakuji hlavou. Občas si tam podle mě hraji na schovávanou. Nebo nevybíjenou.

P.S. považujte tento článek jako kocovinový výlev, vyjádření svých citů muži, kterému občas musím lézt pěkně na nervy a mám pocit, že právě v podobné chvíle si uvědomuji, co pro mě znamená. Taky to berte jako nastínění témat na další články. Messengerový vztahy musíme probrat do hloubky, že?! 🙂 prosinec

 

One thought on “Nestihla jsem život …

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s