Kdybyste tenhle článek četli …

Víte, Vánoce jsou rodinný svátek. Ten den X, kdy se sjede celá rodina, vypustí se hádky, problémy a nějaký ten druh naštvaní a všichni jsou šťastní, spokojení a tak nějak mají pocit, že aspoň jeden den v roce to funguje.

Neslavím Vánoce, ne proto, že jsem nějaký exot druhu Grinche, jen se na východě Vánoce neslaví, teda určitě ne v prosinci, ale o ukrajinských svátcích snad někdy jindy. Vůle osudu mi ale naložila jiný úkol – posledních pět let jsem takový pozorovatel českých Vánoc. Skoro každý rok v jiné české rodině – moje vztahová nestálost se teď může jít zahrabat. Každý rok trochu jiné zvyky, jinak osolený bramborový salát a spousta druhů cukroví. Jiní rodiče, babičky, dědečkové, dětí, tety a psy. Jiné dárky a taky jiní partneři.

Každý svým způsobem mi zůstal v srdci a prošel mojí historii. Každý něco nechal a něčemu mě naučil. Moje rodina zůstává ale stejná, i přesto, že společné svátky s nimi jsem nezažila už dlouho. Každý rok si trochu pobrečím, že se máme rádi přes rok, ale v ten jeden den, v našem případě o Silvestru, jsme každý někde jinde po světě a přes Skype se tváříme děsně nadšeně. Rozbalujeme si před kamerou dárky i přesto, že si je skoro nedáváme, ťukáme skleničkami o monitor a tak nějak se snažíme usmívat i přesto, že každý z nás je někde v  hloubi duše smutný a oplakává další rok.

Rodina je základ, ne státu, ale každého z nás – naše duše, našeho psychického zdraví a i základ našeho upřímného úsměvu. Proto mě štve, že si na to vzpomeneme jednou za rok, kdy panicky pobíháme po obchodem a hledáme něco, čím uděláme radost. Věcmi se snažíme udělat radost, protože je to rychlejší a míň bolestivější. Protože postupem času ztrácíme rodiny, ne jen ty, do kterých jsme se narodili, ale i ty životem nabyté – rodiny partnerů, kamarády, přátele a psy, kterých jsme do této „family“ škatulky zařadili. S nimi ztrácíme i kousíčky naše duše, ty pak zaplácáváme řízkem, kaprem a zapijeme něčim tvrdším.

Kdyby moje rodina četla moje články, tak bych jim ráda vyřídila to, že je miluji i přes to, že svátky zrovna nejsou naši silnou stránku. Kdyby tohle četla moje drahá polovička, tak bych ráda byla jeho rodinou  ne jen na jedno vánoční období, i přesto, že věci nejsou tak jednoduché, jak se občas zdají. Kdyby tenhle článek četla moje drahá žena, tak bych jí ráda věnovala všechen svůj čas na světě #vicecasunanas, i přesto, že se občas zdá, že zrovna čas je absolutně proti nám. Chtěla jsem vzpomenout na mámu, ale to by ten článek byl až moc srdcervoucí, o tom taky někdy příště.

A kdybyste četli tento článek vy, tak se vyserte na fronty v Pandoře, na pátraní po tom nejlepším dárku a na nekonečné balení věci, které stejně nikdo nepotřebuje. Oni totiž nenahradí úsměv, lásku a teplo lidských vztahů, které během roku zavíráme do trezorů.

Brečím u toho, protože právě pochopení váhy něčeho, co si fakt nekoupíte, je občas emocionálnější, než si můžeme ve světě tvrďáků dovolit.

Vánoce všem, ale po celý rok!

Vaše

 

 

Býti ženou

Dneska jsem přemýšlela nad tím, nakolik se snažíme tvářit býti silné, abychom co nejdále schovaly svoji slabost. Přizpůsobujeme se tempu dnešního života, trendům, zvykům a společenským normám, které se mění rychleji, než před nedávnem kurz dolaru v Rusku.

Jsme silné, nedotčené, máme kamenné tváře, bojíme se pousmát víc, než je nutno, nepláčeme. Ne, my prostě dneska už ani nepláčeme, přitom podle mě, je to jeden z nejkrásnějších projevů ženskostí. Je to ten nejčistší projev slabostí, nenucený, přirozený a nehraný. Ach, brečela bych, až bych brečela.

Pánský tvrdý svět, ve kterém žijeme, nás přiměl schovávat své jemné duše pod tuny líčidel, litry barev na vlasy a kila nízkotučné zeleniny. Lepíme si umělé řasy a nehty, tetujeme si obočí a rty, vrstvíme tónovací krémy a stíny. Proto vlastně nepláčeme, aby se to veledílo nerozpustilo, stoji totiž minimálně jeden plat v Africe. Děláme vše proto, bychom schovaly sebe co nejdále, nejhlouběji a ať na to nedej bože nikdo nešáhne. Máme strach, že nebudeme hodný mužům, že je nebudeme stíhat, že jim nebudeme dobrou oporou. Schválně, jak dlouho vám trvalo, než jste si dovolily probudit vedle svého partnera bez vánočního stromečku na obličeji? Hm … drsný co

jednorozec

Dennodenně bojujeme s tím rovnoprávným postojem ve společností. Ignorujeme obejmutí, blízkost i obyčejnou starost. Na otázku jak se máme, vždy odpovíme – dobrý, v pohodě, fajn a u toho polykáme neviditelné slzy, protože čočky, řasy a podobné nesmysly. Protože někdo, předpokládám, že muž, někdy měl tu drzost určit, že ženy jsou silné bytostí. Chtěla bych ho potkat a říct mu – co ty, doprdele víš o tom, jaký to je být ženou. Jsou to geny, které nám předurčili tuhle slabost, moc bych s tím nehýbala.

Ženskost ve světe chytrých telefonů, automatických vysavačů a gumových pan, je jako jeden velký jednorožec na barevný duze – nikdo ho neviděl, ale každý přesně ví jak vypadá. Každý muž přeci ví, že naše náladovost je jen rozmar, že naše touha být blízko, jako blízko blízko, je pouze sebestřednost a přitom ho asi nikdy nenapadlo, že barvení vlasů, rtů, oči a tváři je pouhé vysílání signálu – Jsem Tady!! Tady jsem, halooo …. sice velmi hluboko uvnitř, ale tam se skoro nikdy nedostane. Na to pánové, nemají čas.

Buďte ženy, ženy!

Řekla Naďa, která už taky nebrečí, ne proto, že má řasenku, to už ani nevím jak vypadá, ale na ten pláč není čas a už vůbec ne příležitost.

P.S. Jsem připravená čelit feministickým útokům! To hnutí pro práva žen mi už dneska přijdou stejně zoufalé, jako tipy na vánoční dárky, které letos nabízí snad i popeláři.

Vaše!

 

O ničem!

P.S. Článek je opravdu o ničem, pusťte si k tomu prosím písničku! img_5159

Občas touha napsat článek je silnější, než touha napsat aspoň trochu kvalitní článek. To není jak u videa, kdy si sednete před telefon anebo foták, trochu poupravíte obličej a ono to jde samo…nějak, ale jde.

Když píšete, tak to je jako sázka do loterie – víte, že se to vzpírá a bouří uvnitř, ale když se k tomu sednete, tak najednou vnímáte naprostou prázdnotu svého vnitřního světu. Naprosté ticho tam je teď. Bez prdele.

Nejdřív jsem chtěla napsat o tom, jak jsem nedávno prozvracela jednu krásnou noc svého života, omldela a byla nucená začít jíst maso, protože se mi o tom zdálo a protže můj naprosto vysílený žaludek si prostě nic jiného nepřál. Napíšu to, až se všichni s tímto faktem nějakým způsobem vyrovnáme.

Potom jsem přemýšlela, že bych konečně mohla sepsat článek o cestičkách svědomí – the walk of shame – takovýto ženský poránu z cizího bytu po špičkách a nalepenou řasenkou až za ušima. Ale to zas jindy, až budu více ironická, možná lehce opilá a budu mít jistotu, že můj kluk mi neuteče. Zatím ta jistota jakoby není.

Taky jem chtěla napsát i o tom, jak je zásadní mít v našem životě kvalitní sex, dobrej sex, takovej ten wau vypínající hlavu a potlačující stres sex, ale obávám se, že jsem trochu na jiném portálu.

Takže sedím na posteli, snažím se přečíst po sobě článek, který bez čoček vypadá skoro jako jedna rádoby inkoustová skvrna a přemýšlím, co se stalo za poslední dny, týdny a měsíce tak závažného, o co bych se chtěla podělit.

Možna jen pochopení toho, o čem život je, začíná být realnější, než kdy předtím. 

Dneska jsem zrvona přemýšlela nad nejkyčovitějším příslovím, které se mi kdy ukotvilo v hlavě – někdy méně je více. Nevytetovala bych si to, ale káva chutná mnohem lépe, když si místo sedmi hrničků dovolím jen tři. Najednou citím chuť, vychutnávám si okamžik, nemotá se mi hlava a láska ke kofeinu postupuje do dalšího kola.

Čerstvý vzduch se dýchá hloubějí, kdy místo krabičky cigaret si odpustím jen její polovinu. Nemrznou ruce, nemrznou nohy, tělo, neklepou se zuby a žádné jiné radostí a slabostí kuřáka.

Knihy … ach knihy jsou mnohem hlubší, ve chvílí kdy tu hloubku neměřím počtem přečtených titulů, ale vnímám roszah svého emocionálního rozptylu. Tenší knihy, ty jsou teď v oblibě!

Ale boty ne! Ty do toho neptaří, tam bych směle udělala vyjímku.

Dokonce jeden polibek místo pěti chutná mnohem smyslnějí … k tomu jsem šla (byla jsem podstrčená!) celých pětadvacet let!

Odpusť mi, češtino, tento článek o ničem, bez automatického opravování chyb. On totiž můj skvělé předražený počítač to zatím neumí. Aspoň se naučím pravopisu na stará kolena, učít se přeci nikdy není pozdě ne? Ale tuto kýčovitost si necháme na příště.

Pardon za zkrácenou verzi mých myšlenkových pochodů, pro příště se krotím!

Slubuji

 

Nestihla jsem život …

Myslím, že už jsem jednou zmiňovala, že žijeme v uspěchaném světě. Ve světě, kdy naše životy se omezuji na práci, práci a mezi tím možná nějaký ten domov a rodina. Nestíháme žít, a přitom děláme vše proto, abychom mohli žít dobře.

Nestihla jsem léto, mám pocit, že letos prostě žádné nebylo. Pro mě nejteplejší období roku trvalo myslím, že tak týden, možná týden a půl. Nestihla jsem slunce, nestihla jsem nějaké to pražské opálení, kdy i ve svlečeném stavu přesně víte, co jste měli na sobě včera, předevčírem a minulý týden. Nestihla jsem tu všeobecnou radost, že jsou prázdniny. Co jsou vůbec prázdniny? Stihla jsem možná si připomenout to, že deodorant je stále dražší než pivo, proto v létě nemá zas tak velký úspěch. Neteče hold no, a nemá pěnu. A pěna je prý základ. Stihla jsem jen konec srpna … potkala jsem muže. Muže, který je tak kouzelný a zároveň tak často dělám chyby už jen proto, že se bojím probudit do reality, kde by nebyl. Jo, poslední týden srpna jsem stihla. Ale to už se nejspíš nepočítá.

Nestihla jsem podzim. Mám pocit, že jsem nosila tričko a potom se hned zabarikádovala do padesátí odstínů svetrů, šál a teplých bund, ve kterých vypadám jako nepovedený výškou kosmonaut. Nestihla jsem žluté listí, nestihla jsem rána, kdy mlha, kdy voní káva a je klid. Myslím, že i můj instagram prožil podzim líp než já, protože jednodušší je se soustředit na dobrý záběr, kvalitní filtr a nějakou tu strukturu snímku, než na vlastní život. Stihla jsem jen prohloubit zoufalství messengerových vztahů. Jednoho vztahu, krásného vztahu, který znehodnocujeme počtem nepoužitých emotikonů.

Nestihla jsem příchod vánočně – kýčovitého období a čím víc se mi násilím vrývá pod kůži, tím jsem jistější v tom, že ho stihnout ani nechci. Nechci kupovat dárky jednou za rok, nechci navenek juchat a skákat ke stropu u adventního kalendáře jen proto, že teď je na to čas. Jen proto, že teď se to musí a potom se potají v duchu modlit, ať už je to za námi a je klid. Únor. Březen. Květen. Říjen a opět Prosinec. Nestihnu  to, že jo, ale co už.

Tak často si vymýšlíme problémy, důležitá jednání, frekvenci schůzek, až začínáme věřit tomu, že tohle je ten život a ta naše smutná skutečnost. Řešíme dvě slova poslaná ve zprávě a interval reakci na reakci, protože se bojíme, že v tom shonu umělé vymyšlených životů nestihneme ten pravý. Nestihneme krásu partnerského vztahu, protože je zahlcený písmeny, protože rychlejší je vyjádřit emoci žlutým oválem s očima a nějakým tím úsměvem. Nestíháme žít, už jen proto, že si to tolik přejeme, a tím vše kazíme. Nestíháme milovat, protože tolik se bojíme přijít o toho, koho milujeme, že neustále potřebujeme mít kontrolu. Kontrolu nad vším a mezitím skrz prsty nám utíká kontrola nad sebou.

Nestíhám sama sebe, nestíhám ani rychlost svých prstů a už vůbec ne myšlenky, které mi přeskakuji hlavou. Občas si tam podle mě hraji na schovávanou. Nebo nevybíjenou.

P.S. považujte tento článek jako kocovinový výlev, vyjádření svých citů muži, kterému občas musím lézt pěkně na nervy a mám pocit, že právě v podobné chvíle si uvědomuji, co pro mě znamená. Taky to berte jako nastínění témat na další články. Messengerový vztahy musíme probrat do hloubky, že?! 🙂 prosinec