Víš co, Sašo …

Mám ráda muže, někdy míň někdy naopak více, je to jako s čokoládou – když se ji přejíte, taky vám potom moc nechutná. Vím, že tento úvod nese v sobě  kapky feministického manifestu o tom, jak JE nezávislost, samostatnost a kariera nejvíc. Jak je to fajn mít neoholený nohy, pár kilo do plusu (do plusu plusu abych byla přesnější) a teplého kamaráda. No a kamaráda na různé „srandy“, malého psa a svoje bydlení, abychom už za kilometry byly cítit tou femi svobodou politou předraženým parfémem.

Hm, já muže ráda mám. Muže spisovatelé, muže kuchaře, muže tátu, muže bráchu, muže dědu, svého muže (pevně věřím, že mým bude i po tomto článku) no a ten zbytek, se kterým jsem tu čest měla.

Kámoš Spoty už tomu taky přišel na kloub – jeden z playlistu Daily Mix, který je na míru – prý ví co mám ráda! je plný čistě mužských hlasů. Ach!

Každý z těchto mužů ze skupiny „měla jsem tu čest“ v sobě nesl šutr určité zkušeností, kamínky jistého zklamání a písek usušených slz. Každý měl pocit, že jeho posláním bylo mě něčemu naučit, něco mi ukázat, nechat objevit mnou zatím neobjevené. Když vypustím ruzné praktiky, návyky se oblékat a způsob, kterým se chovám, tak v mém případě to bylo absolutní ponoření do české kultury. Takovy diving [čti dajving] do hloubek českých klenotů. img_5030

Posílám vám k tomu písničku.

„Oh, pretty woman“ Roy Orbison 

Jakožto rozená ukrajinka, žijící v srdci Evropy teprv pár let, jsem potřebovala průvodce (množné číslo prosím). Jako když přijedete do Moskvy tak musíte na Rudé náměstí anebo za dědou Leninem, v Paříži na ajfelovku a v Berlíně na zed‘. Takže jsem zažila xy rande na Karlovém mostě, na Hradě, pod Hradem, na Václaváku a na Staromáku pod Orlojem. Hodiny, no!

Naučila jsem se jíst knedlíky, ale jen s omáčkou! Nacházet šupiny pod talířem na Vánoce, které neslavím a cpat se čočkou na Nový rok, kdy u nás se dojídá kaviár, na který se celý rok šetří.

Taky jsem se musela rychle naučit otáčet v nespisovné češtině, proto ta spisovná a nedejbože psací pokulhává. Smířít se s tím, že někdo mě pořád opravuje, slyší přízvuk a má neuvěřitelnou radost z mého plného jména – Nadiya. Byli tací, co mi ani jinak neřikali a dostáváli pár bludištáků za to, kdy se to jméno naučili konečně i správně napsát. Mimochodem, dodnes nevím, jak vypadá bludišták a jestli nějkou podobu vůbec má 🙂

Největším pokladem se ale stala kinematografie. Pokud mě nějakou dobu sledujete, dobře víte, že já se na filmy nekoukám. Neviděla jsem nejspíš 90% filmů, co normální statistický člověk. Neviděla jsem například ani Pulp Fiction, ALE! Pelíšky umím nazpamět, Na samotě u lesa jsem viděla minimálně pětkrát a Sněženky a machři se mi natolik vryly do pamětí, že jsem se dobrovolně podívala i na velký návrat po 25 letech. Vždycky to začalo tak nevinně – a co český filmy? Určitě jsi neviděla, tak to musíme napravit! Diplom mi prosím za to, kolikrát jsem to „napravovala“.

Ještě, že jsem nemusela předčítat Čapka nahlas a zdolávat Švejka! img_4311

Ach ty moje šutry zkušeností, kamion na vás! Ale zárověn, bez nich nejsem dneska tak ironická, místy sebekritická a stále dělající šílené gramatické chyby. Jo, a nepotkala bych muže, který se mě nesnaží předělat. A fotí mi zadek, a to je nejvíc!

P.S. V komentářích mě klidně opravujte prosím! Já ráda.

Pusu

 

 

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s