Víš co, Sašo …

Mám ráda muže, někdy míň někdy naopak více, je to jako s čokoládou – když se ji přejíte, taky vám potom moc nechutná. Vím, že tento úvod nese v sobě  kapky feministického manifestu o tom, jak JE nezávislost, samostatnost a kariera nejvíc. Jak je to fajn mít neoholený nohy, pár kilo do plusu (do plusu plusu abych byla přesnější) a teplého kamaráda. No a kamaráda na různé „srandy“, malého psa a svoje bydlení, abychom už za kilometry byly cítit tou femi svobodou politou předraženým parfémem.

Hm, já muže ráda mám. Muže spisovatelé, muže kuchaře, muže tátu, muže bráchu, muže dědu, svého muže (pevně věřím, že mým bude i po tomto článku) no a ten zbytek, se kterým jsem tu čest měla.

Kámoš Spoty už tomu taky přišel na kloub – jeden z playlistu Daily Mix, který je na míru – prý ví co mám ráda! je plný čistě mužských hlasů. Ach!

Každý z těchto mužů ze skupiny „měla jsem tu čest“ v sobě nesl šutr určité zkušeností, kamínky jistého zklamání a písek usušených slz. Každý měl pocit, že jeho posláním bylo mě něčemu naučit, něco mi ukázat, nechat objevit mnou zatím neobjevené. Když vypustím ruzné praktiky, návyky se oblékat a způsob, kterým se chovám, tak v mém případě to bylo absolutní ponoření do české kultury. Takovy diving [čti dajving] do hloubek českých klenotů. img_5030

Posílám vám k tomu písničku.

„Oh, pretty woman“ Roy Orbison 

Jakožto rozená ukrajinka, žijící v srdci Evropy teprv pár let, jsem potřebovala průvodce (množné číslo prosím). Jako když přijedete do Moskvy tak musíte na Rudé náměstí anebo za dědou Leninem, v Paříži na ajfelovku a v Berlíně na zed‘. Takže jsem zažila xy rande na Karlovém mostě, na Hradě, pod Hradem, na Václaváku a na Staromáku pod Orlojem. Hodiny, no!

Naučila jsem se jíst knedlíky, ale jen s omáčkou! Nacházet šupiny pod talířem na Vánoce, které neslavím a cpat se čočkou na Nový rok, kdy u nás se dojídá kaviár, na který se celý rok šetří.

Taky jsem se musela rychle naučit otáčet v nespisovné češtině, proto ta spisovná a nedejbože psací pokulhává. Smířít se s tím, že někdo mě pořád opravuje, slyší přízvuk a má neuvěřitelnou radost z mého plného jména – Nadiya. Byli tací, co mi ani jinak neřikali a dostáváli pár bludištáků za to, kdy se to jméno naučili konečně i správně napsát. Mimochodem, dodnes nevím, jak vypadá bludišták a jestli nějkou podobu vůbec má 🙂

Největším pokladem se ale stala kinematografie. Pokud mě nějakou dobu sledujete, dobře víte, že já se na filmy nekoukám. Neviděla jsem nejspíš 90% filmů, co normální statistický člověk. Neviděla jsem například ani Pulp Fiction, ALE! Pelíšky umím nazpamět, Na samotě u lesa jsem viděla minimálně pětkrát a Sněženky a machři se mi natolik vryly do pamětí, že jsem se dobrovolně podívala i na velký návrat po 25 letech. Vždycky to začalo tak nevinně – a co český filmy? Určitě jsi neviděla, tak to musíme napravit! Diplom mi prosím za to, kolikrát jsem to „napravovala“.

Ještě, že jsem nemusela předčítat Čapka nahlas a zdolávat Švejka! img_4311

Ach ty moje šutry zkušeností, kamion na vás! Ale zárověn, bez nich nejsem dneska tak ironická, místy sebekritická a stále dělající šílené gramatické chyby. Jo, a nepotkala bych muže, který se mě nesnaží předělat. A fotí mi zadek, a to je nejvíc!

P.S. V komentářích mě klidně opravujte prosím! Já ráda.

Pusu

 

 

Ach volba, volbička…

Taky máte tak těžká rána? Jakože nemůžete, nezvednete se, vážíte přes 150 kilo, což není daleko od pravdy, ale každé kilo se počítá! Hm, počítá se i gram, co si budeme vyprávět.

Uděláte to velké rozhodnutí, vytáhnete z pod deky jeden prst, potom druhý, proklínáte celý svět, dospěláckej život, globální oteplování, studené zimy a tak nějak přemýšlíte nad světovým mírem. Po cestě do kuchyně, kam se doslova plazíte, vymýšlíte třicátý pátý způsob, jak změnit svůj život. Jak se pohnout z místa, udělat krok, naučit se vstávat na první budík, naučit se chodit spát dřív, než se vaše klávesnice otiskne vám na čelo, záda odejdou na dobu neurčitou, krk ztuhne a par dní se fakt nehne.

Když už to kafe máte v ruce, to první už dávno v žaludku náhle se zamyslete nad tím, co si vezmete na sebe. Aspoň na tu vteřinu. Docela dlouho na sobě pozoruji jednu zajímavou věc – večer odcházím spát s myšlenkou toho, že ráno chci být za dámičku. Vezmu si šaty … hm, ne, košili! Počkej, ale ta bílá blůza, hm … sofistikované. Boty? Co boty, černé? ne, tyhle ne. Tamty černé, anebo černé tyto? Potom tadaaa a  v hlavě obrázek perfektní pětadvacítky – upravené, vyžehlené, stylové, tvrdé a zároveň s dotykem červené rtěnky. Ta prý řídí svět! stupid.PNG

Ach, stupid Naďa … ach ta písnička!

„Stupid Cupid“ Connie Francis

No a ještě jednou – ach ta volba! Možnost volit, vybírat si, rozmazlovat se. Čím víc toho máme, tím míň máme chuť žít. Protože to na nás tlačí, zírá a zatahuje. Jako pardon, ale moje šatní skříň! Nedej bože botník. I cesta do středu země by byla kratší, než cesta ke dnu této textilní díry. Nutí mě k neustále retrospektivě všech možných a nemožných modelů, ve kterých bych mohla jít do práce, vypadat dobře anebo se tak aspoň cítit. Moje šatní skříň mě ovládá. Botník vymýšlí dogmata a lednice tak nějak řídí justici.

Řídím tady něco já?

***

Deset minut na to se řítím z bytu v tmavých džínách, bílým tričku a šedým svetru. Bez řasenky. Bez červené rtěnky, která řídí aspoň něco, bez jakéhokoli náznaku na pozitivní posun a už vůbec bez myšlenky vybílit si skříň. Zítra si chci vzít na sebe šaty, hm … ne, sukni. Chápeme se, že jo….

P.S. kdybych si dvě hodiny nevybírala šablonu na web, tak tenhle článek nikdy neuvidí svět. A kdyby tyhle myšlenky, co máte možnost číst (chudáci vy!) pořád mi netlačily na mozek (který tam pravděpodobně stejně není) tak si tu šablonu nevybírám dvě hodiny. Protože nemám web, teda blog … ach ty koloběhy života. A možnost si je zvolit!

Pusu 🙂

 

 

 

Hned, všechno hned!

Nevím, jak jste na tom vy, ale moje povaha je šílená. Chci všechno hned, potřebuji všechno teď a teď a už včera bylo pozdě. Jsem netrpělivánedočkavá a taky spoustu věci podle toho vypadají.

Například skvěly nápad založit blog – superskvěly waunápad, jenže – další zodpovědnost pro  člověka, který byl zodpovědný za křečka Máňu

(umřela v rocel a půl na nedostatek sexu,  teda na jeho absenci … ano, na to se taky umírá) a morče Cheapa [čti Čipa] (toho jsem musela udat, s kleci a tak. pevně věřím v to, že našel svůj ráj. no). Já jenže k tomu stříhání focení, čtení, práci, práci, rodině, příteli a bla bla přibyla další věc navíc.

Přála jsem si to. Svoje psací miminko, kde se vyřádím, sepíšu nějaké blbosti a budu doufat, že si to někdo přečte. Kde budu moct o knižním článku říkat recenze, kde si budu připadat tak trošku důležitě a u ocucávání tužky doufat, že jednou napíšu knihu. Píšu ji. Už asi třetí, potom je mažu a zase píšu. Opět mažu a tak pořád dokola. Vodnář, 7 pátků v týdnu (ruské pořekadlo, neptejte se) prostě žádná disciplína.

Jenže myšlenka tohoto článku měla by být hlubší. Proč chceme všechno hned? Nejspíš proto, že žijeme v neuvěřitelně uspěchaným světě, kde za nás spoustu zásadních úkolů plní počítač, telefon, foťák anebo automat na kafe. A varná konvice, tu nesnáším, trvá ji to moc dlouho, než tu vodu ohřeje. Proto spěcháme, taky něco chceme udělat za sebe. Vlastnoručně, jako za mladá přeci.  img_5008

Pardon, ale i hudbu, při které o půlnoci píšu článek, stříhám video, sjíždím Instagram a sem tam i stíhám přečíst pár stránek komiksu, mi vybírá Spotify, prý ví, co mám ráda! A díky bohu za tak geniální aplikaci!  Nevím, jak bych objevila rum s colou v muzikálním provedení. Boží, poslechněte si to! 

*“Rum and Coca – Cola“ The Andrews Sisters 

Chtěla bych vám říct, vydechnete, si odpočinete, poslechnete si dvě minuty moře (na youtube, kde jinde) jenže to by nebylo ono. Nebyl by důvod psát něco jako články, poslouchat hudbu, kterou vám vybere kamarád Spoty, čekat dvě minuty na vařící vodu s kartáčkem v puse, řasenkou v ruce a připadat si u toho jako multifunkční stroj. Je na čas přijmout skutečnost, že stroje jsme, jinak by nás ty naše superchytrý roboti, kteři nám počítají kroky, tep a odchylky v menstruaci, zašlapali a udupali. A to nechceš!  

P.S. původě jsem vám jen chtěla sdělit, jak jsem po sedmé večer přitáhla domu. Unavená, hladová a žiznivá po práci a rozhodla se natočit žluté video. Není světlo! Místo stativu – prkno, místo fotáku – telefon, žádná řasenka, rtěnka nakřivo, jídlo jsem nestihla a tak. Chyba byla si blog založit. Chudáci vy!

Střihat jdu, dobrou 🙂

Pondělí, bejby!

Pondělí, bejby!

Když jsem byla mala culikatá holčička, která sotva dosáhla na horní polici v ledničce, mela jsem pondělky rada. Od patku jsem přesně věděla co si vezmu na sebe, od soboty jsem si připravovala, co takhle povím kamarádce ve třidě a v neděli jsem chodila spát hodinu před večerkou jen aby mi ten den utekl.

Když jsem byla porad mala, jen pubertou dotčena slečna, stále jsem mela pondělky rada. V patek jsem nesnášela cely svět. V sobotu jsem přemyslela nad tím, co si vezmu na sebe. V neděli jsem zjistila, ze jsem ošklivá a vlastně na sebe nic nemam. Nikam nejdu, nechci existovat. Proč je ten život tak nespravedlivý, ale pondělí to vždy nějak zachránilo.

Když jsem oslavila svoje dvacetiny, byla jsem rada, když jsem nějaké to pondělí jednou za čtrnáct dni zaregistrovala. Tečka.baner2

Je mi pětadvacet, jsem porad mala holka, bez culíků, protože ostřihat se byl jeden z mých nejhorších nápadu, na špičkách dosáhnu na poslední políčku v lednici a nestihám patky. Nevím ani ze jsou soboty a neděle. Je to jeden pul den mezi pátkem a hele! pondělkem. Neřeším, co si vzít na sebe, nevím jak přivítat pondělní ráno, protože bez kafe nemluvím. Nemaluji se, hrozí vypíchnuti oka řasenkou. A nestihám tu malou holčičku, ani tu pubertou dotčenou slečnu a tak nějak ani nevím, kdy mi naposledy bylo dvacet.