1. Nočník

Její první vzpomínka byla na nočník. Dětský postsovětský nočník z červeného plastu a nějakou kačenou, která už si taky zažila svoje a mrkala na majítelku poloumazaným okem. Rodiče se opět hádali, slyšela jak se snaží mluvit potichu a čím víc se o to pokoušeli, tím víc to jejich „potichu“ znělo jako konec světa smíchaný s nepřetřitou hysterií. Nejdřív se nejspíš snažila na sebe upozornit běháním po bytě, to neprošlo. Zkusila brečet, ale pláč mámy byl stále hlasitější. Potom s nějvětší pravděpodobností házela na zem hračky, dupala a pískala gumovým míčkem – ten táta snášel nejmiň. Nic nefungovalo. Ječeli, nadávali a snažili se vyřešit problém tím, že vytvářeli problém ještě větší.

Tak se rozhodla jít na nočník. Sama. Jako velká holka – naschvál. Učili jste mě? Lákali na sladkostí, jen abych ze sebe dostala tu očekávanou větu – potřebuji čurát. Tak! Tady to máte a starejte se. A hele ho, ve chvílí, kdy s tím plastem a dětskou uspěchaností škrábla o zem, tak byli u ní. Oba. Mladý, ubrečený, vyklepaný, ale spolu. Rodiče. Po mámě měla nos, po tátovi oči. A teď ty oči právě sledovali, jak to naštvané malé stvoření sundává nejdřív kalhotky, pak se snaží trefit ten prokletý plast a tím vykouzlit na chvílí klid v tomto bytě. Jejích bytě. Kde žili s tátou a mámou, jako normální lidí. Aspoň první čtyři roky jejího života.

  • Ona to zvládla! – smála se, skrz napuchlý nos, máma.
  • Hm, moje velká holka! – lehce přehnaněl táta, vděčný, že byl zachráněn.

Potom následovaly úplatky, bombony a čokolády za odměnu, do budoucna a jako předplatný na dalších deset pokusů o nočník. Pohlazení, pusinky, obejmutí jedno, obejmutí druhé. Saša nejspíš už ani nebyla ráda, že tuhle hru odstartovala rovnou finišem – jejich malý problém se vyklubil v problém obrovský a ještě ke všemu její. Slušně řečeno, odnesla to prostě celý ona. V podtstaě jako vždycky.

Střih.

Dlouhá chodba jejích bytu, ten samý nočník a ubrečená Saša v pyžamu. Zmatená, protože ten nočník najednou nefungoval. Jezdila s ním po bytě hodinu, převrhla ho a kopla do něj. Možná měla i tu drzost se v něm vykoupat. Ale oni se stále hádali a nějakým nepochopitelným způsobem její dětský mozek vnímal, že tohle nezachrání. Tentokrát už ne.

Skrz polootevřené dveře ložnice sledovala sportovní tašku, do které ze strany skříně padali věci. Kalhoty, košile a tátovo oblíbene tričko, kde u minulé, teď už poslední, snídaně, se objevil záhadným způsobem flek od marmelády. Saša byla ten záhadný způsob, kvůli kterému těch snídaní měli aspoň pár let v jejích životě. Tohle bylo špatný, cítila to, vytušila to ještě včera, kdy o tu tašku zakopla a málem spadla. Nikam se nechystali, neměla slíbený žádný výlet, ona ne, vlastně ani máma.

Když se dvěře otevřeli, nevěděla co má dělat, tak jen seděla uprostřed ty strašidelné chodby, kterou bude schopná popsat dopodrobná ještě hodně dlouho po tom, co se to vše odehrálo. Koukal na ní a měl slzy v očích – její hrdina, její první muž v životě se na ní koukal ublíženě, zklamaně a se vši láskou, která se do toho pohledu dala umístit. To ticho, které najednou bylo hlasitější, než jakákoliv jejich hádka, bylo neunosný a zárověň uklidňující. Protože byl konec.

Klekl vedle ní a začal brečet. Nikdy před tím si to nedovolil, ale teď slzy byly jediné, jak jí mohl vysvětlit něco, čemu rozuměla. Ona ho chápala a proto se ani nezlobila. Jen si nechtěla připustit to, že dneska jí nedá pusu na dobrou noc a nepochválí za nočník. Proto se zvedla, dala mu pusu a utekla do svého pokoje, přesně jako velká holka – když je problém, tak nejlepší je utéct a schovat se. Nevidět ho, jako kdyby nebyl a ani neslyšet to neuvěřitelně smutné bouchtnutí dvěří.

Předmluva

Víte, abych zachránila svůj vlastní vztah, tak jsem začala psát knihu. Nejspíš už pádesátou ve svém životě, ale na tom se nesejde. Jsou životní situace, kdy se potřebujete vymluvit. Dostat ze sebe myšlenky, emoce, pocity a nějaké nedokonalostí, které vám nabourávají myšlenkové pochody. Neustále. Pořád dokola. No, a aby to bylo pořádné kliše, tak po podobné výměně názorů s mužem, na kterém mi záleží, a možná právě proto často říkám věcí, které vyzní uplně jinak, než jsem myslela, on si to vyloží ještě po svým, původní téma dostane uplně jiný rozměr a už to jede. Potom jeden jde zběsile kouřit na balkon, a druhý se otáčí čelem ke zdi. Krade deku a vy se přistihnete na mysli, že by v posteli mezi vás se najednou vešla menší armáda. Přinejhorším fotbalový tým.

K věcí. Jsem ta, která právě sedí na balkoně, kouří a pracně se snaží příijít na to, jak být tolerantní, chápajicí, miň emocionální a přitom zůstávat sebou. Co vše během života nás ovlivňuje a lepí z nás právě ty, čím jsme. Někdy v dospělostí.

Kde se bere první pocit majetnictví, kde se bere pocit nejistoty, strachu a možná i nějakého osobního podcenování? Kde je vlastně ten světlý začátek našeho konce. A vůbec, dá se ten záčátek nějak ovlivnit?

Povím vám příběh, příběh Sašenky od úplného začátku, až kam slova dovedou a dovolí. Fikce li to bude, těžko říct. Autobiografie? Možná ano. Víte, můj děda, před rokem (a ten den si pamatuji jako dnes) prohlásil, že všechny knihy už jsou dávno napsané, jen čekají na tu správnou ruku, která ten příběh přenese na papír. My píšeme svůj příběh každý den, tak proč ho vlastně na ten papír nepřenést? Možná někomu bude platný, říká se přeci, že chytrý člověk se má učit na chybách cizích. Tak se, prosím, učte. Já se budu učit s vámi, na vlastních chybách, ale z pohledu Sašenky – dává mi to pocit, že moje nejsou a chvílí si můžu připadat chytře.

Za gramatické chyby se omlouvám předem, patří ke mně jako i občasný ukrajinský přízvuk, nic osobního.

Díra neměnností

Víte, vy jste mě dojali dneska. Proboha! Vážně. Jsou dny, kdy vaši podporu jakožto čtenářů, pozorovatelů mého života, sledovatelů a prostě jen, i kdyby imaginárních, kamarádů potřebuji. Vy to vycítíte (chtěla bych vědět jak?!) a najednou dostávám přenádherné komentáře. Že mě čtete, že vám to dělá radost, že se v tom nacházíte, smějete se se mnou, možná místy i zasmutníte. Ale to jen pro pocit, že nejste sami. Já mám taky slzy na krajíčku, když někdo je na tom podobně jako já, nebo mi rozumí, i kdyby to jen dělal. Na tom se nesejde.

Mám klasicky rozepsaný článek – vtipný, ironický a vím, že možná občas jsem v tom sarkasmu a ironii dobrá, jenže občas to lámu přes koleno. To není smyslem toho blogu – psát články, které mají úspěch a jsou žádané. Potom by nebyly od srdíčka. A to byste poznali hned. Fakt. Občas chci být smutná, divná, zaseknutá někde v hloubce svých myšlenek a tápat tam v naprostém zmatku. Podělit se s vámi o to, přeci to ze sebe dostat potřebuji. Proto vlastně tenhle blog založený byl.

Momentálně teď mám období, které mi dává zabrat možná víc, než je to vidět. Je to neskutečný paradox, ale čím jsem aktivnější na sociálních sítích, blogu a You Tube kanále, tím víc se snažím vyrovnat s tlakem každodenní životní rutiny. Víte, jednou si přičuchnete k nějaké rádoby „umělecké“ tvorbě, tak potom neustále potřebujete tím žít, fetovat to a dostávat ze sebe i to, co tam vůbec není.

Jenže každé ráno vstáváte do práce. Každý den ve stejnou hodinu. Vyčistit si zuby, uvařit si kafe. Stejná řasenka, pokud jste starý autista jako já, tak i stejný pudr, tvářenka a stíny.  Stejná cesta do práce, stejná pracovní náplň, doba, lidí, počítač. Oblíbený hrnek v práci, oblíbené jídlo, když už nějaký ten oběd stihnete. Večer pár televizních pořadů a rychle spát, aby se nechumelilo. A pak znovu, a znovu a pořád dokola.

Prožila jsem ve svých fantaziích tolik svých vlastních životů – byla jsem učitelka, matka, milenka, zpěvačka, tanečnice, bohatá, chudá, šťastná a místy ani moc ne, ale ani jednou jsem nesnila o tom, že v docela mladým a produktivním věku, půjdu ruka v ruce s rutinou. Nemyslete si, nestěžuji se. Jsem šťastná, vyrovnaná a stále svobodomyslná. Ale tohle občas ubijí. Tohle dohání do stavu naprostého prázdná a ticha.

Proto píšete o to víc, než předtím, tvoříte, natáčíte jen ať tohle všechno je, prosím, hlasitější, než nádech a výdech každodenní neměnností.

K věci. Jste mým motorem – říkala jsem to a budu to opakovat pořád a neustále dokola. Protože ve chvílí, když srovnávám svůj dech s rutinou, ztrácím se v davu věčně nasraných lidí po ránu při cestě do práce, píšete. Píšete, že mě podporujete, sledujete a milujete. A to je kopanec jako prase – umáčknu slzu, poklepu si na rameno a věřím, že to smysl má. Taháte mě z mé vlastní díry. Každý den! A to je nejvíc

Vaše

 

Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka

 

Psala bych, až bych brečela

Víte, ráda bych, aby na mě vlezlo jaro. Jako vážně – pozitivní nálada, dotek sluníčka, lehká bunda, conversky bez výčitek svědomí a tak nějak pocit života. Ne zimního spánku, ne věčného zívání, beználadovostí a bezenergičností. Jen čirý život – bez výmluv.

A chtěla bych psát. Psát knihu, jako o život. Teda byla by o životě, o vesmíru, o myšlenkách, o realitě, lásce, rodině, respektive o všem, co do mého života patří. Ta kniha by byla citlivá, místy ironická, místy vtipná, a hlavně moje. Sbírka mých myšlenek a slov, které se neustále točí v mé hlavě, bojují navzájem, potom se znovu usmiřují a pak opět rozjíždějí neuvěřitelné rodeo.

Měla by kousek mého dětství, tak aby vám to bralo vítr z plachet a na chvílí zastavilo dech. Měla by v sobě kousek mého dospívání tak, aby brala vítr z plachet mě. Určitě by vyprávěla o mé rodině tak, že bych každé slovo oplakala a pak se jen hloupě usmívala. Byla by ta kniha vymazlená a nejdřív napsaná ručně. Hodiny a hodiny bych si ji přepisovala do počítače při dlouhých a teplých letních večerech s cigaretou a hrnkem dobré silné kávy.

Žila bych svým vlastním příběhem, snila bych o tom, jak bude vypadat obálka, pohrávala bych se s myšlenkou že si jí i sama nakreslím. Naplánovala bych si křest, co bych tam asi říkala, komu děkovala a sama bych si na tu knihu natočila recenzi. Ještě nedopsanou knihou bych furt obtěžovala přítele, četla bych mu nahlas, styděla se u toho, ale vyžadovala bych ten nejpřísnější názor. Tu dokončenou, konečnou, vypsanou a vymodlenou verzi bych dala přečíst mému dědovi, už jen proto, že z půlky by byla o něm. Pozorovala bych, jak ji čte, jak mu štípají očí a lesknou se slzy pýchy a hrdostí. Konec konců bych si je fakt zasloužila.

Pověděla bych vám o každém milostném poměru se kterým jsem tu čest měla a taky příběh, jak do mého života vtrhnul muž se slunečnici, a taky čemu všemu se ve vztahu s ním jsem se musela naučit. A učím se dodnes.

Vystavila bych si tu knihu někde na vyditelném místě a jen bych umírala něhou, protože jsem si ten sen splnila. Protože z dvacetí rozepsaných příběhů se urodil aspoň jeden kloudný. Citlivý, vtipný a můj. Psala bych až bych brečela, přátele.

Jenže – není čas, pak nálada. Je čas, není inspirace. Je inspirace, akorát múza se zatoulala. Nádobí, úklid, žehlení, práce, práce, rodina, návštěvy, přítel, knihy a další triliarda výmluv proč nezačít! Jo, v těch jsem sakra lepší, než v psaní.

Prosím vás, plňte si sny! Ať o nich nemusíte psát článek jako já.

A milujte se

Vaše

Šestadvacítka!

Právě přišel ten okamžík, kdy by stálo za to změnit název blogu na šestadvacítku. Jakože čas je neúprosný, řítí se s rychlostí světa a ve chvílí, když se zastaví, tak jen proto, aby se vám vysmál do …hm, jak se to řekne slušeně, jo do obličeje.

Oslavila jsem svoje další narozeniny. Ještě před pár lety jsem čekala tento den nějaký zázrak, nebo aspoň nějaký náznak toho. Nestalo se. Ještě před pár lety jsem se tešila na nějaký zprávy, přání od lidí, kteří se stopadesát let neozvou, a pak hele náhoda, popřejí vám vše nej. Hm, díky čau. Dneska? Přálo mi tolik lídí, že si nejsem ani jistá, zda si to vůbec zaloužím – tuhle slávu.

No, co na to říct. Chtělo by to nějakou sumarizaci plánů a zhodnocení toho, co vyšlo, a co nevyšlo vůbec. Je snad všem jasný, že nevyšlo vůbec nic. Já vždycky věděla, že plánovat si život je právě ta nejzbytečnější věc na celým světě. To teda je! Ale víte co, tenhle rok – pětadvacátý mého života – byl zatím tou největší jízdou.

Tak začnem tím, že hned na startu jsem dostala svoje první perly v životě. Ano, babi Naďo, nastal i tvůj čas. Ostříhala jsem si vlasy a hned druhý den je totálně obrečela. Teda jako každý rok. Věnovala jsem se blogu jako o život. Občas fakt hodně a místy vůbec ne. Instagram se stál mým druhým já a občas nemám ponětí, co je na tomto světě realita a co jen sakra povedená fotka s kvalitním filtrem.

Ušla jsem pár kilometrů cestičkou svědomí na metro ve včerejším oblečení. Zvláštní je, že žádné výčítky nepřišly. Vůbec. Pracovala jsem jako kůň a nenašetřila si ani korunu. Měla jsem v plánu žít bohémský život nezávislý ženy a zamilovala se jak blázen. Teď místo psaní článku vařím boršč. Zvláštní na tom je, že si u toho přijdu šťastná. Spokojená a zkrocená, ale to mi stálo hodně práce, sebeovladání a pár krabiček cigaret. Nechat se zkrotit – zatím nejnáročnější úkol, kterému jsem kdy podstoupila.

Přibyla další dvě tetování v domácích podmínkách, cizím strojkem – to jsem to rajda odvázaná, že 😀 Padlo dost přečtených knih, ještě víc zůstalo nedotčených. Stěhování, velké kroky, rozhodnutí a gramofon! Jo! Ten je boží nový kamarád. Od teď a nafurt.

Narodila se taky Pětadvacítka. V Kaaba kavárně u šálku největšího capuccina, co mi kdy někdo uvařil. Tak!

Byl to štastný přelomový rok. Jsem to sice pořád já, ale o něco hubenější, přísnější, drzejší a o kousek štastnější.

Pokračujete se mnou dál v jízdě? Myslím, že  to opět bude stát za to!

Tak jasné

Vaše

 

Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše

Je li potřeba se bránit?

Víte, hrozně ráda bych napsala něco ironicky pozitivního, zvedla vám náladu a vykouzlila úsměv na tváři. Jenže  život je svině, ve chvílí, když máte inspiraci konečně něco ze sebe vyplodit, nejradostnější text to většinou není. Jakože není to tak, že bych se vám chtěla postěžovat, to vůbec. A není to jako plakání na ramínko, je to jen výměna zkušeností – jakože každý článek jako ukazováček, který říká – doufám, že většina z vás je chytřejší než já!

Poslední dobou hodně přemýšlím (já teda přemýšlím až nezdravě moc, nikomu to nedoporučuji, dělá to jen ještě větší bordel v hlavě a okolí, které vás i tak moc nechápe, už se o to radši ani nepokouší), no nevadí, přemýšlím nad pochopením ve vztahu, toleranci a nějakým pokusu o happy existenci v opačněpohlavním partnerství. Víte jak to myslím, takové ty vychytávky, aby se každý den nebilo nádobí anebo se nebalily kufry.

Jen pro pochopení situace – tohle nejsou žádné rady, občas si myslím, že spíš potřebuji radu já, anebo rovnou profackovat, myslím, že by to mělo lepší efekt. Byla jsem vychovávaná na východě, kde přístup ke vztahům evoluje tak o 50 let pomaleji, než v Evropě. Jakožto malá culikatá holčička jsem vstřebávala skrz babičku, že základem ženského štěstí je se vdát. Čím dřív, tím líp. Protože podle ní teď už jsem dávno za zenitem. Jakože čau, konec a v záložkách na googlu na prvním místě – koupím si kočku. Nejlépe tři.

Jsem naivní, dost dlouhou dobu mi trvalo rozluštit hádanku dnešní doby – vdát se není základem štěstí. Není to ani základem vztahu. Možná tak státu, ale ten základnu má už asi někde jinde.

Co je tedy základem? Láska? Ty se dneska lidí boji víc, než Trumpová nástupu na trůn. Říkáme tomu touha, přitažlivost, potřeba, partnerství, svazek, chození, mazlení, kamarádství a další podobné blbostí. Koukáme jeden druhému do očí a mlčíme. Bojíme se dát najevo city, pocity, nepohodlí anebo i věcí, které se nám na druhém nelíbí. Dávno jsme pochopili, že ticho je kamarád setrvačností – čím déle mlčíme, tím se nic jakoby neděje. Žádné řešení, srdcervoucí hovory, slzy anebo hodiny nepřetržitých konfliktů.

Vynecháváme emoce, používáme čím dál tím míň písmen ve zprávách a slov v konverzacích. Nabíjíme jeden druhého jen na padesát procent, jedeme takový svůj režim úspory. Co když bude někdo lepší, nebo už byl? Je to dost zoufalý – ženy miluji ušima, a muži moc nemluví. Ženy chtějí být jediné na světě a potřebuji to slyšet, protože jejich sebevědomí je jako jezero Bajkal – naprosto průhledné, ale hloubka není známa pomalu dodnes. No a muži chtějí mít po boku nedobytný hrad, i když už dávno dobýt byl, ale za žádných okolností se to nesmí provalit! img_58231

Tím začíná a končí nekonečný kolovrat nafouklých tváří, nepochopení, vína a cigaret, facebookových statusu, rozbitých a znovu zalepených vztahů a neschopnost se pořádně nadechnout. Co když při tom nádechu na chvílí ztratíte kontrolu nad sebou?! Hm, blby co …

Milujte se naplno, tulte se, líbejte se a neschovávejte se. Napůl žít umí každý, ale zdaleka to není žádné umění. Možná jen tak způsob obrany. Jenže je – li potřeba se bránit?

Posílám vám pusu, úsměv a písničku! „Nervous“ Mark McCabe

Vaše

Ženám čtvrtstoletí starým …

Již několikrát jsem nakousla téma the walk of shame. Slyšeli jste někdy tento pojem? Řekněme, že je to taková procházka růžovým sadem, kdy ten sad má růžovou barvu jen večer, ráno se modlete, aby to bylo křoví. Husté. Ať se tam můžete schovat. Česky tomu něžně říkáme – cestička svědomí. Teda pokud vám ještě nějaké zbylo.

Víte, když mi bylo dvacet, myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Každé svoje setkání s mužem začnu romantickým seznámením. Kdy on se kouká do očí, já se červenám. On se zeptá na jméno, já ztratím hlas a jen něco zbrkle pošeptám. On mě doprovodí domu, já celou cestu budu přemýšlet nad tím, zda mu dám pusu na tvář anebo ne. Nedám. Ale večer v posteli budu polemizovat nad tím, kde bude naše svatba, jak se budou jmenovat naše dětí a zda si vezmu jeho příjmení, anebo si ponechám to svoje, jako takový pomyslný manifest svobody.

Potom tři měsíce budeme chodit spolu do kavárny ve vši slušností. Pusa sem, pusa tam. Dotyk ruky na lavičce v parku, tužebné zachvění, romantické povzdechnutí. Pár kytek, hodiny bezpředmětných rozhovorů a naprostá šťastná zamilovanost. Začne se líbit mým rodičům, pořídíme si spolu psa a vymalujeme si byt – kdy on na mě kápne barvou, potom já na něj a budeme tam lítat jak v přiblblé americké komedii.

V reálu jsem dlouho a občas i dost bolestivě se pokoušela alespoň o napodobeninu dokonalého vztahu. Nevyšlo to, nevadí. Prý, se zkušenostmi člověk učí. V tom případě chci červený diplom prosím! Ne, radši dva.

V pětadvaceti nastal zlom. Romantika mě pomalu opustila po pár rozchodech, víra v lásku až za hory a na forever zůstala ležet na cizím konferenčním stolku spolu se zásnubním prstýnkem a Naďa se tak nějak utrhla z řetěze, vymkla kontrole a utápěla sny v červeném víně.

Víte, když je vám pětadvacet a jste sami, máte pocit, že nemáte čas. Není kdy čekat na něco, není chvíle randit měsíce a držet se za ruce. Chcete všechno hned, nejlépe včera a ideální to bylo už před rokem. Myslela jsem si, že takhle nikdy nedopadnu. Ale

Každý romantické setkání s mužem jsem začala vyťukáním pozdravu na dotykové klávesnici svého telefonu. Kdy on se kouká do telefonu a u toho čumí na fotbal, já se koukám na druhém konci města taky na telefon u toho žehlím. On se zeptá na jméno, já jen odpovím, že to má v profilu, odkejvu jen tu pravost. On mě pozve ven. Já jdu, protože po třech hodinách psaní mě přestává bavit.

Jsem vždy připravená, vykoupaná, navoněná a nalíčená. Co kdyby náhodou? V kabelce je půlka šatní skříně, kartáček na zuby, čisté kalhotky, rtěnka, řasenka, pudřenka, svetr, kdyby zima a nabíječka, kdybych byla někde sama na opuštěném ostrově. KPZtka je základem ženy, která má pocit, že je dávno za zenitem, věřte mi.

Jsem natěšená, přemlouvám sebe samu, že právě jdu za tím pravým, jediným, věčným, hodným a nejlepším. Směju se, jsem zábavná. Piju víno z láhve na náplavce, protože chci být romantická. Líbám se u koně na Václavaku, protože mám pocit, že žiji jen jednou. A pak ještě jednou, a ještě a pak už to radši nepočítám, kolikrát vlastně v tomhle životě žiji nebo žila jsem?

img_5393

Zve mě domu, říká sladké věci, že jsem krásná, kouzelná, milá, chytrá a sečtělá. Noc je kouzelná a jedinečná. Mám pocit, že je to ono – tady a teď. Mezi líbáním, přemýšlím nad tím, jak budou vypadat naše dětí, kde budeme bydlet a konec konců to jeho příjmení najednou zní docela slušně. Vymýšlíme plány na zítra a na pozítří. Na Vánoce a Velikonoce. Potom usneme.

A přijde ráno. Ležím vedle neznámého a cizího člověka. Je na druhé straně postele a ani se na mě nedivá. Mám oči slepené řasenkou. V hlavě se zbytek alkoholu odráží, jako levný tenisák. Potom, co si odříkám všechny nadávky typu – co jsi to za ženskou Naďo? Čím jsi přemýšlela, hlava to jistě nebyla, co teď? Kde jsem a kde mám oblečení. Vstanu. Vezmu si na sebe včerejší šaty a jak malý tichošlápek se snažím vyplížit z pokoje – jakoby jsem tu nikdy nebyla.

Na otázku jestli si dám kafe neodpovídám, na nabídku hodit na metro se jen pousměji a vyrážím cestou svědomí domů. V sobotu ráno, ospalá, žíznivá, pomačkaná a ošklivá. Mám pocit, že každý kolemjdoucí, a těch v sobotu na jaře bývá dost, ví, přesně ví, že jsem se vyspala s mužem, kterého jsem sotva znala nebo spíš sotva nepoznala. Chytám vyčítavé pohledy, které spíš odráží to, co se mi právě děje v hlavě. Říkám si že to bylo naposledy. Další naposledy si budu říkat to samé. Než potkám muže, který se se mnou povídal dny a skoro i celé noci, než mě osobně poznal. A ten den jsem zrovna nechala KPZtku doma, dostala slunečnici, pusu na zastávce a jako hodná holka mých dřívějších snů a představ, jela spát domu.

Milujte se prosím vás. I kdyby na jednu noc anebo na zbytek života. Sbírejte diplomy zkušeností do sbírky, jednou je stejně vyhodíte, ale ten průběh občas stojí za to. Vážně

Vaše

 

Zoufalá zmatenost

Nejprve, než začnu sepisovat nějaké ty moje rádoby filosofické myšlenky, bych vás chtěla přivítat v novým roce. Dalším. Vkládáme do toho vždycky nějaké naděje, stanovujeme si předsevzetí, do diářů si vykreslujeme cíle a první týden v novém roce vedeme neskutečně zdravý a produktivní život. Žijeme svoje vysněné a ideální JÁ. Po zbytek roku nadáváme na JÁ reálné a tiše doufáme, že v novým roce bude zas vše jinak.img_5511

Já nemám ráda nějaké čáry, hranice anebo sumarizace. Jsem vodnář, pro mě skoro každý den je jako poslední, zítřek je přeci až za dlouho. Ale dospívám, možná místy i stárnu, tak mi přijde najednou děsně romantické si vypíchnout nějaké věcí, které se mi v minulém roce stali a z nějakého důvodu zakotvili v hlavě.

Víte, pro mě to byl nejmíň stálý rok anebo nejvíc nestálý, vyberte si možnost, která se vám líbí víc. Byla jsem chvílí dramatická, pak zase drsná a cílevědomá. Byla jsem velmi pracovitá a výkonná, pak zas mi to přestalo celý dávat smysl. Chtěla jsem něco měnit, nezměnila. Chtěla jsem napsat knihu, začala a zas odložila. Chtěla jsem se naučit hýbat jen dopředu a nestát. Nestát na místě. Ale teď stojím, a nevím jak dal.

Byla jsem nestálá ve vztazích. Líbala jsem se v hipster kině s mužem, kterého jsem znala sotva dvě hodiny. Flirtovala jsem se ženáčem a necítila výčitky. Byla jsem na tinder rande a navěky věků se s tou aplikaci rozloučila. Naběhala jsem dost kilometrů po cestě svědomí ve včerejším oblečení, s neodlíčenou řasenkou a kocovinou. Ne alkoholovou, ale kocovinou svědomí – kdy se na sebe ráno nemůžete podívat do zrcadla, protože víte, že sami sobě se vymykáte z rukou. img_5514

Vypila jsem litry vína, hektolitry kofeinu a vykouřila kartony cigaret. Žila jsem zdravě, zkoušela veganství, byla vegetariánkou a pak se bouchla hlavou a maso se opět stálo součástí mého života. Dvakrát se ostříhala, jednou se to fakt nepovedlo. Párkrát přibrala, ještě vícekrát zhubla. Brečela jsem, smála jsem se, chovala se jako svině, kráva a pak zase jako to nejhodnější stvoření na světě.

Poznala jsem nejcennější přátelství, které mě naplňovalo, inspirovalo a stálo při mně i když jsem dělala nesrozumitelné věci. Málem jsem to přátelství ztratila. A ve chvílích, kdy mi chybělo nejvíc, tak jsem se naučila společná videa nazpaměť. Zoufalý. Já vím. img_5512

Vypěstovala jsem si závislost na instagramu. Díky němu jsem poznala muže se slunečnici, muže, který fakt netuším, kde těch všech pětadvacet let byl. Nebo kde jsem vlastně ta léta byla já. Kdyby mi někdo před půlrokem řekl, že s tím neznámým, který mi napsal pouze o knižní radu, to bude tak krásný a zároveň těžké, tak do toho jdu znovu. Hodně krát. A ani jednou nelituji.

Je tu pár věci, které bych ráda změnila. Je jich možná i víc, než bych si přála. Je tu dokonce pár dní, které bych ze své pamětí vymazala úplně. Ale nenaučila bych si vážit okamžiků víc, než předtím. Nenaučila bych se toleranci, vydrží. Nepochopila bych, že svět se netočí jen kolem mě a je to tak naprosto v pořádku. Nenaučila bych se přijímat věci tak jak jsou, bez ostrého přání je měnit. img_3496

Díky, že jste u toho všechno byli se mnou i když občas nevědomky. Díky, že se mnou zůstáváte. Budeme psát, je toho ve mně tolik, že tento článek je spíš zoufalá zmatenost, než něco, co dává hlavu a patu. Jenže potřebovala jsem tento rok něčím začít, bohužel ten rozbor chyb za rok uplynulý vypadal jako správná volba.

Milujte se prosím vás …

Vaše