Pátek

Víte, řekla jsem si, že si dáme výzvu – článek každý den, o čem koliv. Aspoň mesíc v kuse (řehrajicí se smajlík). Pokud máte nápady na témata, tak sem s nimi! Jo, a rovnou mi můžete opravovat gramatické chyby, protože WordPress v telefonu postrádá smysluplnou auto korekci. Co už.

Poslední dobou jsem dost nahovno bloger, řekla bych. Zanedbávám povinnosti, které jsem si kdysi sama vymyslela a hledám výmluvy, proč je vlastně zanedbávám (prosím, představte si pod tím tu sprostější formu tohoto slova, ta vyjádři skutečnost mnohem lépe). Kašlu na to, protože hlavní téma, na kterém jsem postavila svoji "karieru" mě přestalo bavit. Dobře, zjemním to – nemám tolik času, jako před tím. Před čím? Hm…chtěla jsem nějak něžně vplout do toho, o čem jsem chtěla mluvit, ale víte co, teď to bude hodně o jídle, o vztazích, životě jako takovém atd. Občas dost sprostě, občas až přehnaně ironicky. Vydechněte si, v duchu si řekněte, že zas něco slibuji a pusťte si dost "neohrannou" písničku.

A vůbec. Pátek. Ach, kde jsou moje dvacet let, kdy mezi pátkem a pátkem byla jedna veliká černá díra plna kocoviny, výčítek svědomí, sobotních cestiček po něm a podobné radostí. Dneska? Se plazím domu po práci a schovávám se před nafrněno – načančanou mládeži, kterou podobné kolečko teprv čeká.

Víte, byla jsem rajda. Patnáct kosmetických produktů na obličeji, dalších deset po celém těle, kdyby náhodou. A to jich bylo, těch náhod, hm. Tanečky na stole, pod stolem, boky sem, boky tam. Víno místo vody a voda místo jídla. Závidím si to sama sobě, jak o tom teď píšu 🙂 co dělám teď, zeptáte se? Těším se jak blázen do postele, odložit si hlavičku na rameno muže, pustit si seriál a nechat se unášet dlouhým a hlubokým spánkem. Tohle je dospělácká realita, bejby.

"Hit me bejby one more time" si zpívám tak maximalně ve sprše, češu se ob den a řasenku používám jen o svátcích. Jo a rajdim už po skleničce vína…přímo do postele si rajdim no, šípečkou.

Cestou, co jsem jela domů od babi s dědou (páteční večer u nich je na další článek, mimochodem) očuchala jsem nejmíň dvacet druhu parfémů. Po flakonkách. Toxická zbraň, ty vole, tyhle páteční modely. Fetiš pro deratizéra, fakt! Viděla tak tři pády z vysokých podpatků a tucet dámských kalhotek, mrkajících pod mini sukněmi. I moje pyžamo má větší soudnost, ne že ne! Party ne, radši knihu 😀 že jo?

Jdu si pro něj. Pro to pyžamo.

Tak zítra! Pusu

Vaše

❤️

Snad jsem vám chyběla

Tenhle článek už píšu měsíc v kuse 😀 vždy to  začne velmi nadějně, že mám nápad, že vím co chci sdělit světu a pak zjistím, že jsem se ještě nepodívala na tu komodu, co máme kupovat. Že jsem si chtěla ještě koupit polštář, druhý polštář a ten třetí je vlastně taky pěkný. Talířek, koš na odpadky, prostěradlo, potah na gauč, smetáček, ručník, hadřík, jednu kytku, druhou kytku. Jojo, teď je ze mě velký zemědělec a florista. Těžce bojuji za botanickou zahradu u nás doma. U nás v 2kk. Pěkný, Naďo. Co k tomu dodat.

Do toho samozřejmě stagnuji. Víte jak, tyhle obyčejný domácí věci vám zaplní celý váš prostor v hlavě a pošlapou zárodek jakéhokoliv projevu kreativity. Například na blogu, nebo na you tube a třeba i na instagramu. Nemyjete si vlasy, protože je v nich barva, kterou jste pracně rozpatlávali dva dny na zeď. Nemalujete se, protože váleček nemá oči, ani pěkné tělo, takže se na vás nemusí koukat. Oblékáte se na základě toho, co se zrovna nevešlo do krabic a jíte čínu. Pořád a dokola, protože vaření do stěhovacího manuálu nikdo nezařadil. Nikdy.

Balíte, taháte krabice, přesouváte, vymýšlíte, plánujete a pak přijde okamžik, kdy stojíte uprostřed svého nového domova a velmi pomalu vám dochází, že ty věci za vás vlastně nikdo nevybalí. Takže si dáváte další kolečko doprovázené zoufalstvím, touhou všechno spálit, vyhodit a rozdat. Jen pro představu – prostřednictvím mé šatní skříně by se oblékla půlka Afriky, a já stále nemám co na sebe. Kdyby někdo vykradl naši koupelnu, tak se může šplouchat ve voňavé vaně do aleluja, zapíjet to parfémy a vyčistit minimálně stovku záchodů, jenže já pořád chodím domu z práce s novým sprcháčem.

Taky zjistíte, že v dnešní době sušák na prádlo stoji víc, než žehlička, žehlicí prkno jako žehlička a sušák dohromady. Proto ustupujete svým zásadám a po staru žehlíte na stole v kuchyni, která je zároveň obývakem a ložnici, no a v neposlední řadě pracovnou, sněmovnou, knihovou a botanickou zahradou. Žijeme ve světe multifunkčností, tak co bych měla zaostalou kuchyň, že.

Tím bych chtěla jen naznačit, že se vracím do psacího procesu. Snad jsem vám chyběla

Vaše

1. Nočník

Její první vzpomínka byla na nočník. Dětský postsovětský nočník z červeného plastu a nějakou kačenou, která už si taky zažila svoje a mrkala na majítelku poloumazaným okem. Rodiče se opět hádali, slyšela jak se snaží mluvit potichu a čím víc se o to pokoušeli, tím víc to jejich „potichu“ znělo jako konec světa smíchaný s nepřetřitou hysterií. Nejdřív se nejspíš snažila na sebe upozornit běháním po bytě, to neprošlo. Zkusila brečet, ale pláč mámy byl stále hlasitější. Potom s nějvětší pravděpodobností házela na zem hračky, dupala a pískala gumovým míčkem – ten táta snášel nejmiň. Nic nefungovalo. Ječeli, nadávali a snažili se vyřešit problém tím, že vytvářeli problém ještě větší.

Tak se rozhodla jít na nočník. Sama. Jako velká holka – naschvál. Učili jste mě? Lákali na sladkostí, jen abych ze sebe dostala tu očekávanou větu – potřebuji čurát. Tak! Tady to máte a starejte se. A hele ho, ve chvílí, kdy s tím plastem a dětskou uspěchaností škrábla o zem, tak byli u ní. Oba. Mladý, ubrečený, vyklepaný, ale spolu. Rodiče. Po mámě měla nos, po tátovi oči. A teď ty oči právě sledovali, jak to naštvané malé stvoření sundává nejdřív kalhotky, pak se snaží trefit ten prokletý plast a tím vykouzlit na chvílí klid v tomto bytě. Jejích bytě. Kde žili s tátou a mámou, jako normální lidí. Aspoň první čtyři roky jejího života.

  • Ona to zvládla! – smála se, skrz napuchlý nos, máma.
  • Hm, moje velká holka! – lehce přehnaněl táta, vděčný, že byl zachráněn.

Potom následovaly úplatky, bombony a čokolády za odměnu, do budoucna a jako předplatný na dalších deset pokusů o nočník. Pohlazení, pusinky, obejmutí jedno, obejmutí druhé. Saša nejspíš už ani nebyla ráda, že tuhle hru odstartovala rovnou finišem – jejich malý problém se vyklubil v problém obrovský a ještě ke všemu její. Slušně řečeno, odnesla to prostě celý ona. V podtstaě jako vždycky.

Střih.

Dlouhá chodba jejích bytu, ten samý nočník a ubrečená Saša v pyžamu. Zmatená, protože ten nočník najednou nefungoval. Jezdila s ním po bytě hodinu, převrhla ho a kopla do něj. Možná měla i tu drzost se v něm vykoupat. Ale oni se stále hádali a nějakým nepochopitelným způsobem její dětský mozek vnímal, že tohle nezachrání. Tentokrát už ne.

Skrz polootevřené dveře ložnice sledovala sportovní tašku, do které ze strany skříně padali věci. Kalhoty, košile a tátovo oblíbene tričko, kde u minulé, teď už poslední, snídaně, se objevil záhadným způsobem flek od marmelády. Saša byla ten záhadný způsob, kvůli kterému těch snídaní měli aspoň pár let v jejích životě. Tohle bylo špatný, cítila to, vytušila to ještě včera, kdy o tu tašku zakopla a málem spadla. Nikam se nechystali, neměla slíbený žádný výlet, ona ne, vlastně ani máma.

Když se dvěře otevřeli, nevěděla co má dělat, tak jen seděla uprostřed ty strašidelné chodby, kterou bude schopná popsat dopodrobná ještě hodně dlouho po tom, co se to vše odehrálo. Koukal na ní a měl slzy v očích – její hrdina, její první muž v životě se na ní koukal ublíženě, zklamaně a se vši láskou, která se do toho pohledu dala umístit. To ticho, které najednou bylo hlasitější, než jakákoliv jejich hádka, bylo neunosný a zárověň uklidňující. Protože byl konec.

Klekl vedle ní a začal brečet. Nikdy před tím si to nedovolil, ale teď slzy byly jediné, jak jí mohl vysvětlit něco, čemu rozuměla. Ona ho chápala a proto se ani nezlobila. Jen si nechtěla připustit to, že dneska jí nedá pusu na dobrou noc a nepochválí za nočník. Proto se zvedla, dala mu pusu a utekla do svého pokoje, přesně jako velká holka – když je problém, tak nejlepší je utéct a schovat se. Nevidět ho, jako kdyby nebyl a ani neslyšet to neuvěřitelně smutné bouchtnutí dvěří.

Předmluva

Víte, abych zachránila svůj vlastní vztah, tak jsem začala psát knihu. Nejspíš už pádesátou ve svém životě, ale na tom se nesejde. Jsou životní situace, kdy se potřebujete vymluvit. Dostat ze sebe myšlenky, emoce, pocity a nějaké nedokonalostí, které vám nabourávají myšlenkové pochody. Neustále. Pořád dokola. No, a aby to bylo pořádné kliše, tak po podobné výměně názorů s mužem, na kterém mi záleží, a možná právě proto často říkám věcí, které vyzní uplně jinak, než jsem myslela, on si to vyloží ještě po svým, původní téma dostane uplně jiný rozměr a už to jede. Potom jeden jde zběsile kouřit na balkon, a druhý se otáčí čelem ke zdi. Krade deku a vy se přistihnete na mysli, že by v posteli mezi vás se najednou vešla menší armáda. Přinejhorším fotbalový tým.

K věcí. Jsem ta, která právě sedí na balkoně, kouří a pracně se snaží příijít na to, jak být tolerantní, chápajicí, miň emocionální a přitom zůstávat sebou. Co vše během života nás ovlivňuje a lepí z nás právě ty, čím jsme. Někdy v dospělostí.

Kde se bere první pocit majetnictví, kde se bere pocit nejistoty, strachu a možná i nějakého osobního podcenování? Kde je vlastně ten světlý začátek našeho konce. A vůbec, dá se ten záčátek nějak ovlivnit?

Povím vám příběh, příběh Sašenky od úplného začátku, až kam slova dovedou a dovolí. Fikce li to bude, těžko říct. Autobiografie? Možná ano. Víte, můj děda, před rokem (a ten den si pamatuji jako dnes) prohlásil, že všechny knihy už jsou dávno napsané, jen čekají na tu správnou ruku, která ten příběh přenese na papír. My píšeme svůj příběh každý den, tak proč ho vlastně na ten papír nepřenést? Možná někomu bude platný, říká se přeci, že chytrý člověk se má učit na chybách cizích. Tak se, prosím, učte. Já se budu učit s vámi, na vlastních chybách, ale z pohledu Sašenky – dává mi to pocit, že moje nejsou a chvílí si můžu připadat chytře.

Za gramatické chyby se omlouvám předem, patří ke mně jako i občasný ukrajinský přízvuk, nic osobního.

Díra neměnností

Víte, vy jste mě dojali dneska. Proboha! Vážně. Jsou dny, kdy vaši podporu jakožto čtenářů, pozorovatelů mého života, sledovatelů a prostě jen, i kdyby imaginárních, kamarádů potřebuji. Vy to vycítíte (chtěla bych vědět jak?!) a najednou dostávám přenádherné komentáře. Že mě čtete, že vám to dělá radost, že se v tom nacházíte, smějete se se mnou, možná místy i zasmutníte. Ale to jen pro pocit, že nejste sami. Já mám taky slzy na krajíčku, když někdo je na tom podobně jako já, nebo mi rozumí, i kdyby to jen dělal. Na tom se nesejde.

Mám klasicky rozepsaný článek – vtipný, ironický a vím, že možná občas jsem v tom sarkasmu a ironii dobrá, jenže občas to lámu přes koleno. To není smyslem toho blogu – psát články, které mají úspěch a jsou žádané. Potom by nebyly od srdíčka. A to byste poznali hned. Fakt. Občas chci být smutná, divná, zaseknutá někde v hloubce svých myšlenek a tápat tam v naprostém zmatku. Podělit se s vámi o to, přeci to ze sebe dostat potřebuji. Proto vlastně tenhle blog založený byl.

Momentálně teď mám období, které mi dává zabrat možná víc, než je to vidět. Je to neskutečný paradox, ale čím jsem aktivnější na sociálních sítích, blogu a You Tube kanále, tím víc se snažím vyrovnat s tlakem každodenní životní rutiny. Víte, jednou si přičuchnete k nějaké rádoby „umělecké“ tvorbě, tak potom neustále potřebujete tím žít, fetovat to a dostávat ze sebe i to, co tam vůbec není.

Jenže každé ráno vstáváte do práce. Každý den ve stejnou hodinu. Vyčistit si zuby, uvařit si kafe. Stejná řasenka, pokud jste starý autista jako já, tak i stejný pudr, tvářenka a stíny.  Stejná cesta do práce, stejná pracovní náplň, doba, lidí, počítač. Oblíbený hrnek v práci, oblíbené jídlo, když už nějaký ten oběd stihnete. Večer pár televizních pořadů a rychle spát, aby se nechumelilo. A pak znovu, a znovu a pořád dokola.

Prožila jsem ve svých fantaziích tolik svých vlastních životů – byla jsem učitelka, matka, milenka, zpěvačka, tanečnice, bohatá, chudá, šťastná a místy ani moc ne, ale ani jednou jsem nesnila o tom, že v docela mladým a produktivním věku, půjdu ruka v ruce s rutinou. Nemyslete si, nestěžuji se. Jsem šťastná, vyrovnaná a stále svobodomyslná. Ale tohle občas ubijí. Tohle dohání do stavu naprostého prázdná a ticha.

Proto píšete o to víc, než předtím, tvoříte, natáčíte jen ať tohle všechno je, prosím, hlasitější, než nádech a výdech každodenní neměnností.

K věci. Jste mým motorem – říkala jsem to a budu to opakovat pořád a neustále dokola. Protože ve chvílí, když srovnávám svůj dech s rutinou, ztrácím se v davu věčně nasraných lidí po ránu při cestě do práce, píšete. Píšete, že mě podporujete, sledujete a milujete. A to je kopanec jako prase – umáčknu slzu, poklepu si na rameno a věřím, že to smysl má. Taháte mě z mé vlastní díry. Každý den! A to je nejvíc

Vaše

 

Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka

 

Psala bych, až bych brečela

Víte, ráda bych, aby na mě vlezlo jaro. Jako vážně – pozitivní nálada, dotek sluníčka, lehká bunda, conversky bez výčitek svědomí a tak nějak pocit života. Ne zimního spánku, ne věčného zívání, beználadovostí a bezenergičností. Jen čirý život – bez výmluv.

A chtěla bych psát. Psát knihu, jako o život. Teda byla by o životě, o vesmíru, o myšlenkách, o realitě, lásce, rodině, respektive o všem, co do mého života patří. Ta kniha by byla citlivá, místy ironická, místy vtipná, a hlavně moje. Sbírka mých myšlenek a slov, které se neustále točí v mé hlavě, bojují navzájem, potom se znovu usmiřují a pak opět rozjíždějí neuvěřitelné rodeo.

Měla by kousek mého dětství, tak aby vám to bralo vítr z plachet a na chvílí zastavilo dech. Měla by v sobě kousek mého dospívání tak, aby brala vítr z plachet mě. Určitě by vyprávěla o mé rodině tak, že bych každé slovo oplakala a pak se jen hloupě usmívala. Byla by ta kniha vymazlená a nejdřív napsaná ručně. Hodiny a hodiny bych si ji přepisovala do počítače při dlouhých a teplých letních večerech s cigaretou a hrnkem dobré silné kávy.

Žila bych svým vlastním příběhem, snila bych o tom, jak bude vypadat obálka, pohrávala bych se s myšlenkou že si jí i sama nakreslím. Naplánovala bych si křest, co bych tam asi říkala, komu děkovala a sama bych si na tu knihu natočila recenzi. Ještě nedopsanou knihou bych furt obtěžovala přítele, četla bych mu nahlas, styděla se u toho, ale vyžadovala bych ten nejpřísnější názor. Tu dokončenou, konečnou, vypsanou a vymodlenou verzi bych dala přečíst mému dědovi, už jen proto, že z půlky by byla o něm. Pozorovala bych, jak ji čte, jak mu štípají očí a lesknou se slzy pýchy a hrdostí. Konec konců bych si je fakt zasloužila.

Pověděla bych vám o každém milostném poměru se kterým jsem tu čest měla a taky příběh, jak do mého života vtrhnul muž se slunečnici, a taky čemu všemu se ve vztahu s ním jsem se musela naučit. A učím se dodnes.

Vystavila bych si tu knihu někde na vyditelném místě a jen bych umírala něhou, protože jsem si ten sen splnila. Protože z dvacetí rozepsaných příběhů se urodil aspoň jeden kloudný. Citlivý, vtipný a můj. Psala bych až bych brečela, přátele.

Jenže – není čas, pak nálada. Je čas, není inspirace. Je inspirace, akorát múza se zatoulala. Nádobí, úklid, žehlení, práce, práce, rodina, návštěvy, přítel, knihy a další triliarda výmluv proč nezačít! Jo, v těch jsem sakra lepší, než v psaní.

Prosím vás, plňte si sny! Ať o nich nemusíte psát článek jako já.

A milujte se

Vaše

Šestadvacítka!

Právě přišel ten okamžík, kdy by stálo za to změnit název blogu na šestadvacítku. Jakože čas je neúprosný, řítí se s rychlostí světa a ve chvílí, když se zastaví, tak jen proto, aby se vám vysmál do …hm, jak se to řekne slušeně, jo do obličeje.

Oslavila jsem svoje další narozeniny. Ještě před pár lety jsem čekala tento den nějaký zázrak, nebo aspoň nějaký náznak toho. Nestalo se. Ještě před pár lety jsem se tešila na nějaký zprávy, přání od lidí, kteří se stopadesát let neozvou, a pak hele náhoda, popřejí vám vše nej. Hm, díky čau. Dneska? Přálo mi tolik lídí, že si nejsem ani jistá, zda si to vůbec zaloužím – tuhle slávu.

No, co na to říct. Chtělo by to nějakou sumarizaci plánů a zhodnocení toho, co vyšlo, a co nevyšlo vůbec. Je snad všem jasný, že nevyšlo vůbec nic. Já vždycky věděla, že plánovat si život je právě ta nejzbytečnější věc na celým světě. To teda je! Ale víte co, tenhle rok – pětadvacátý mého života – byl zatím tou největší jízdou.

Tak začnem tím, že hned na startu jsem dostala svoje první perly v životě. Ano, babi Naďo, nastal i tvůj čas. Ostříhala jsem si vlasy a hned druhý den je totálně obrečela. Teda jako každý rok. Věnovala jsem se blogu jako o život. Občas fakt hodně a místy vůbec ne. Instagram se stál mým druhým já a občas nemám ponětí, co je na tomto světě realita a co jen sakra povedená fotka s kvalitním filtrem.

Ušla jsem pár kilometrů cestičkou svědomí na metro ve včerejším oblečení. Zvláštní je, že žádné výčítky nepřišly. Vůbec. Pracovala jsem jako kůň a nenašetřila si ani korunu. Měla jsem v plánu žít bohémský život nezávislý ženy a zamilovala se jak blázen. Teď místo psaní článku vařím boršč. Zvláštní na tom je, že si u toho přijdu šťastná. Spokojená a zkrocená, ale to mi stálo hodně práce, sebeovladání a pár krabiček cigaret. Nechat se zkrotit – zatím nejnáročnější úkol, kterému jsem kdy podstoupila.

Přibyla další dvě tetování v domácích podmínkách, cizím strojkem – to jsem to rajda odvázaná, že 😀 Padlo dost přečtených knih, ještě víc zůstalo nedotčených. Stěhování, velké kroky, rozhodnutí a gramofon! Jo! Ten je boží nový kamarád. Od teď a nafurt.

Narodila se taky Pětadvacítka. V Kaaba kavárně u šálku největšího capuccina, co mi kdy někdo uvařil. Tak!

Byl to štastný přelomový rok. Jsem to sice pořád já, ale o něco hubenější, přísnější, drzejší a o kousek štastnější.

Pokračujete se mnou dál v jízdě? Myslím, že  to opět bude stát za to!

Tak jasné

Vaše

 

Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše

Je li potřeba se bránit?

Víte, hrozně ráda bych napsala něco ironicky pozitivního, zvedla vám náladu a vykouzlila úsměv na tváři. Jenže  život je svině, ve chvílí, když máte inspiraci konečně něco ze sebe vyplodit, nejradostnější text to většinou není. Jakože není to tak, že bych se vám chtěla postěžovat, to vůbec. A není to jako plakání na ramínko, je to jen výměna zkušeností – jakože každý článek jako ukazováček, který říká – doufám, že většina z vás je chytřejší než já!

Poslední dobou hodně přemýšlím (já teda přemýšlím až nezdravě moc, nikomu to nedoporučuji, dělá to jen ještě větší bordel v hlavě a okolí, které vás i tak moc nechápe, už se o to radši ani nepokouší), no nevadí, přemýšlím nad pochopením ve vztahu, toleranci a nějakým pokusu o happy existenci v opačněpohlavním partnerství. Víte jak to myslím, takové ty vychytávky, aby se každý den nebilo nádobí anebo se nebalily kufry.

Jen pro pochopení situace – tohle nejsou žádné rady, občas si myslím, že spíš potřebuji radu já, anebo rovnou profackovat, myslím, že by to mělo lepší efekt. Byla jsem vychovávaná na východě, kde přístup ke vztahům evoluje tak o 50 let pomaleji, než v Evropě. Jakožto malá culikatá holčička jsem vstřebávala skrz babičku, že základem ženského štěstí je se vdát. Čím dřív, tím líp. Protože podle ní teď už jsem dávno za zenitem. Jakože čau, konec a v záložkách na googlu na prvním místě – koupím si kočku. Nejlépe tři.

Jsem naivní, dost dlouhou dobu mi trvalo rozluštit hádanku dnešní doby – vdát se není základem štěstí. Není to ani základem vztahu. Možná tak státu, ale ten základnu má už asi někde jinde.

Co je tedy základem? Láska? Ty se dneska lidí boji víc, než Trumpová nástupu na trůn. Říkáme tomu touha, přitažlivost, potřeba, partnerství, svazek, chození, mazlení, kamarádství a další podobné blbostí. Koukáme jeden druhému do očí a mlčíme. Bojíme se dát najevo city, pocity, nepohodlí anebo i věcí, které se nám na druhém nelíbí. Dávno jsme pochopili, že ticho je kamarád setrvačností – čím déle mlčíme, tím se nic jakoby neděje. Žádné řešení, srdcervoucí hovory, slzy anebo hodiny nepřetržitých konfliktů.

Vynecháváme emoce, používáme čím dál tím míň písmen ve zprávách a slov v konverzacích. Nabíjíme jeden druhého jen na padesát procent, jedeme takový svůj režim úspory. Co když bude někdo lepší, nebo už byl? Je to dost zoufalý – ženy miluji ušima, a muži moc nemluví. Ženy chtějí být jediné na světě a potřebuji to slyšet, protože jejich sebevědomí je jako jezero Bajkal – naprosto průhledné, ale hloubka není známa pomalu dodnes. No a muži chtějí mít po boku nedobytný hrad, i když už dávno dobýt byl, ale za žádných okolností se to nesmí provalit! img_58231

Tím začíná a končí nekonečný kolovrat nafouklých tváří, nepochopení, vína a cigaret, facebookových statusu, rozbitých a znovu zalepených vztahů a neschopnost se pořádně nadechnout. Co když při tom nádechu na chvílí ztratíte kontrolu nad sebou?! Hm, blby co …

Milujte se naplno, tulte se, líbejte se a neschovávejte se. Napůl žít umí každý, ale zdaleka to není žádné umění. Možná jen tak způsob obrany. Jenže je – li potřeba se bránit?

Posílám vám pusu, úsměv a písničku! „Nervous“ Mark McCabe

Vaše