Saša #1

Mému moři – mé rodině

Milý deníčku,

Už ani nevím, kolikrát ve svém životě jsem začínala psát knihu. A ani jednou jsem ji nedopsala. Nevím, kolikrát jsem ve svém životě byla zamilovaná, ale ani jednou nemilovala. Cítím ale, že teď jsem připravená, připravená Ti povědět příběh. Příběh o hledání. Příběh, který Tě ničemu nenaučí, možná ani ničím nenaplní, ale jsem si jistá, že po přečtení, budeš mít pocit, že nejsi sám. Nikdo není sám v tomto životě, jen máme rádi ten pocit samoty, rádi se litujeme a vyžíváme se v tom. Koupeme se ve svém uměle vytvořeném smutku, snažíme se ponořit do toho co nejhlouběji a čekáme, že nás někdo zachrání. Někdo naučí plavat, ukáže cestu na povrch, za světlem. Ale neukáže, deníčku, nikdo nepřijde. Dokud nevyplaveš sám, a najednou se rozhlédneš okolo a uvidíš další hlavy, které vyplavaly s Tebou. O tom je život – naučit se plavat.

***

Víš deníčku, vždycky když mám slabší chvilku, a věř mi, že jich mám v životě požehnaně, tak zavírám očí a představuji si moře. Vidím, jak sedím na pláži, kamínky se mi bolestivě zarývají do maličkých dlaní, ale já tu bolest nevnímám. Celá se rozpouštím v té neuvěřitelné kráse, v tak odstrašující hloubce a zároveň v hloubce, plné tajemství a pokladů. Vypilovala jsem si představivost natolik, že dost často cítím i tu slanou vůni. Vůni, která pro mě vždy znamenala a bude znamenat domov. Domov, který jsem nikdy neměla. Pořád jsme se někam stěhovali, nikdy nevydrželi na jednom místě déle, než 5 let a moře bylo vždy pevný bod. Jeho rozsah, síla a nekonečnost pro mě vždy znamenaly klid a harmonii. Proto jsem asi skončila tady – v srdci Evropy, abych se naučila domova vážit. Když je tak daleko ode mě, a přitom vždy tak blízko – v mém srdci.

Vzbuď mě, deníčku, uprostřed noci, a já Ti rozespalá, ztracená a nevrlá, provedu vesničkou, každou její uličkou, tím jediným místem na planetě, kde jsem byla absolutně šťastná. Vyrůstala jsem tam. Poznávala život a učila se milovat. Často ve snu vidím tu příjezdovou silnici. Víš, vždy se mi dělalo špatně v autech, a celou cestu jsem počítala každou minutu v tomto nesnesitelným stavu, kdy se Ti obrací žaludek naruby. Chceš ven, chceš zastavit, potřebuješ čerstvý vzduch, ale nemáš možnost vystoupit. Celou cestu Tvým nejlepším kamarádem je igelitový pytlík a modlíš se, ať už je konec. At už vidím v dálce tři topoly, které znamenaly ráj. Vrata do mé vesničky.

Vyprávím Ti to, a tečou mi slzy. Žaludek stahuje pocit nekonečnosti a lítosti. Ne, nelituji ani jeden strávený den ve svém životě, lituji jen toho, že okamžiky, na které tak ráda vzpomínám, jsem si neužívala víc. Neprožívala, nesnažila se zapamatovat každou buňkou svého těla a vrýt si je do pamětí, jako věčné tetování. Myslím si, že je to nejen moje chyba, ale spousta lidi to tak má. Věříme, že krásné věci se budou opakovat pořád dokola, bereme si je a vnímáme jako samozřejmost. Nevážíme si těch okamžiku, kdy cítíme štěstí, lásku a harmonii.

Moje vesnička. Ve snu vždy jdu tou zelenou aleji, víš i v zimě pro mě byla zelená. Moje dětská představivost mi dovolovala se schovat ve svém světě, takže i přes závěje, zimu, sníh anebo déšť, moje zelená aleje byla pro mě vždy kvetoucí cestou k mé lásce. K moři. Postupem času jsem si uvědomila, že moře pro mě znamenalo svobodu. Svobodu mých vlastních myšlenek.

 Přemýšlel jsi někdy nad tím, jak bohatý svět máme uvnitř sebe? Napadlo Tě, že si můžeš v hlavě vytvořit svůj vlastní život, vlastní zámek, stát, planetu a schovat se tam. Mít svoje pravidla, mít čas na vše a zároveň na nic. V tu samou chvílí je důležité neztratit hranici mezi skutečnosti a vlastním světem. Pochybuji dodnes, že se mi to daří. Já jsem ztracená ve vlastním světě pořád. Miluji realitu a zároveň mi tolikrát ublížila, položila na kolena a vynutila si sáhnout na dno, že pro mě je to naprosto přirozená reakce organismu – schovat se.

***

Jsou ale okamžiky, které bych nejradši ze své pamětí vymazala, deníčku. Dětství je základ všeho – psychického zdraví, pohledu na svět, vnímání lidí a situaci. Možná proto se říká, že výchova je důležitá. Já bych řekla, že nejde ani o výchovu jako o péči. Péči o svoje vlastní potomstvo, péči o to, aby dítě, které zplodíš a následně porodíš, vyrůstalo především s pocitem, že je chtěné, žádané a vymodlené. Hlavně, že je milované.

Moje první vzpomínka na dětství je prázdný byt, ubrečená máma a znovu prázdno. Zvláštní je, že když myslím zrovna na svoje dětství v období, kdy moje máma byla součástí mého života, tak vnímám sebe samu jako cizího člověka. Ta žena, která mě porodila, s postupem času, se pro mě stala cizím člověkem. Řekla bych, že pro mě vždy cizím člověkem byla.

Narodila jsem se do nefunkčního manželství. Táta lokomotiva, máma brzda. Vždy se snažil jit dopředu, pracoval dny a noci, táhnul na sobě celou rodinu, a byl přesvědčený, že to je to nejdůležitější na světě. Máma jen plakala, nadávala a vyčítala. Nikdy nenašli mezi sebou pochopení, nikdy se nemilovali, byli zamilovaní, počali mě a pak to celé zkrachovalo. Dost často se snažím ponořit hluboko do svých myšlenek a vybavit si aspoň jednu vzpomínku, ve které figurují spolu, ale nejde to. Vidím jen naši kuchyň – sovětská linka, na protější straně jídelní stůl, a mladý fousatý muž, který nervózně kouří po další hysterické hádce. Následuje tma, ticho a titulky, jako v černobílém filmu.

Je mi kolem šesti let, sedím v obýváku a vybarvuji si omalovánky. Máma nervózně luxuje. Vždy dělala všechno s nechutí, jako kdyby celý život se točil kolem toho, jak je opuštěná a nešťastná. Vypne lux a jde se podívat za mnou, co to vlastně dělám. Ztuhnu, nadechnu se a pastelka se mi začne klepat v ruce. Od té doby vždy, když jsem i jen trochu rozrušená, tak se mi klepou ruce natolik, že neznámý člověk mi může s fleku nabídnout dávku.

–          Co je to?, – zeptá se mě agresivně.

–          Kytka, – tiše odpovím, a vím, že jsem udělala nějakou chybu, jenže nevím přesně jakou.

–          Proč ten květ je zelený proboha?

 Odpovědi se nedočká, a já přesně vím, co po tom přijde. Nečekám na další pokyny, jen poslušně jdu do svého pokojíčku. Otevřu svoji velkou skříň, kde jsem se tak často schovávala.  Má tam své místo i její nástroj vzteku – kožený pásek s kovovou přezkou. Poslušně ho přinesu. Vidím v jejich očích vztek, smutek a odhodlání pokárat mě. Předpokládám, že v podobné chvíle ani nevěděla, za co přesně mě kárá. Jen měla potřebu vybít vztek, svoji osobní tragédii a neschopnost. S každou její ránou mi vrývala pod kůži sílu vůle a neskutečnou touhu vydržet. Později jsem se naučila u toho neuronit ani slzu. Neměla jsem na to dost často sílu. Byla jsem drobná a hubená, takže každá její rána bolela natolik, že jsem měla tmu v očích a každá zatracená sekunda pro mě znamenala věčnost. Věčnost, která ze mě dělala silnější osobnost, ale přitom rozbíjela na malé střepy moji psychiku.

Neumím říct, v které okamžiky jsem ji nenáviděla víc – když mě s tím naprosto nepřítomným pohledem mlátila tou kovovou přezkou, anebo potom, co se uklidnila a s hysterickým pláčem mě utěšovala v mé skříni. Myslím, že utěšovala hlavně sebe samu a slibovala si, že už to nikdy neudělá, že vlastně nechce být špatná matka, matka, která selhala. Vlastně, nikdy jsem k ní necítila nenávist, ani dnes ji tam nemám, spíše ve mně vychovala naprostou lhostejnost. Schopnost pohřbít ve svém srdci hluboko do šuplíku něco, co jsem tak moc milovala, a něco co mi zároveň tolik ubližovalo. Snažím se do těch šuplíku nikdy nekoukat, protože potom brečím. Nelituji se, lituji ji. Mohly jsme mít šťastný vztah, mohly jsme být matka a dcera, kteří by pro sebe znamenali celý svět, ale to jsme nikdy nebyly. Škoda, že jsem toho od ní hodně zdědila.

Víš, deníčku, mám ale i jednu šťastnou vzpomínku o ženě, která mě porodila. Vyvinula ve mně, bohužel, další poruchu, ale naštěstí ne tak zásadní. Jako malá jsem byla hodně otravná. Pořád jsem mluvila, stále jsem vyžadovala pozornost, i přesto, že jsem pak vždycky schytala pár krásných fialovo modrých modřin za to na zadku. Bylo velmi horké léto, nechodila jsem ještě do školy, a výjimečně trávila prázdniny s ní. Chtěla jsem do vany, potřebovala jsem si najít náhradu za moře. Vím, občas mám velmi pošetilé nápady. Vybojovala jsem si to, naložila mě do té horké vody, v koupelně, kde bylo nedýchatelno. Šla mýt okna, ano, i tato žena měla svoje světlé chvilky, když zrovna neměla kocovinu a náladu mlátit vlastní dceru, tak pracovala nad dokonalou čistotou oken. Obrázek dokonalé rodiny je součástí každé nešťastné rodiny.

Deníčku, ležím ve vaně a cítím, že se něco děje. Vlastně tu ani být nechci. Chce se mi brečet, ale přitom se nic nestalo. Nemůžu dýchat, pří každým pokusu nadechnout se, se mi motá hlava. Chce se mi spát, chci ven a chci pryč. Usnout! Já vlastně chci usnout, dovolit spánku se kolem mě omotat a potopit mě do své hloubky. Usnula jsem. Mateřský instinkt je velká záhada, i u ženy, jako je moje matka. Musela to vycítit, že něco je špatně, že jsem dlouho zticha, že neobtěžuji a nezpívám.

Otevřela jsem očí, byla nade mnou a pokrývala moji tvář polibkem.  Každou její starostlivou pusu vystřídala facka, která mě probrala. Ale byla to první a její poslední facka, kterou mi dala z lásky. Věřím tomu, že to byla jedna z mála chvilek, kdy mě doopravdy milovala. Kdy mi nevyčítala pohledem to, že jsem ji zničila život, manželství a vzala jí svobodu. V tom jsme stejné, svoji svobodu zatím jsem taky nebyla schopná nikomu věnovat.

Pátek

Víte, řekla jsem si, že si dáme výzvu – článek každý den, o čem koliv. Aspoň mesíc v kuse (řehrajicí se smajlík). Pokud máte nápady na témata, tak sem s nimi! Jo, a rovnou mi můžete opravovat gramatické chyby, protože WordPress v telefonu postrádá smysluplnou auto korekci. Co už.

Poslední dobou jsem dost nahovno bloger, řekla bych. Zanedbávám povinnosti, které jsem si kdysi sama vymyslela a hledám výmluvy, proč je vlastně zanedbávám (prosím, představte si pod tím tu sprostější formu tohoto slova, ta vyjádři skutečnost mnohem lépe). Kašlu na to, protože hlavní téma, na kterém jsem postavila svoji "karieru" mě přestalo bavit. Dobře, zjemním to – nemám tolik času, jako před tím. Před čím? Hm…chtěla jsem nějak něžně vplout do toho, o čem jsem chtěla mluvit, ale víte co, teď to bude hodně o jídle, o vztazích, životě jako takovém atd. Občas dost sprostě, občas až přehnaně ironicky. Vydechněte si, v duchu si řekněte, že zas něco slibuji a pusťte si dost "neohrannou" písničku.

A vůbec. Pátek. Ach, kde jsou moje dvacet let, kdy mezi pátkem a pátkem byla jedna veliká černá díra plna kocoviny, výčítek svědomí, sobotních cestiček po něm a podobné radostí. Dneska? Se plazím domu po práci a schovávám se před nafrněno – načančanou mládeži, kterou podobné kolečko teprv čeká.

Víte, byla jsem rajda. Patnáct kosmetických produktů na obličeji, dalších deset po celém těle, kdyby náhodou. A to jich bylo, těch náhod, hm. Tanečky na stole, pod stolem, boky sem, boky tam. Víno místo vody a voda místo jídla. Závidím si to sama sobě, jak o tom teď píšu 🙂 co dělám teď, zeptáte se? Těším se jak blázen do postele, odložit si hlavičku na rameno muže, pustit si seriál a nechat se unášet dlouhým a hlubokým spánkem. Tohle je dospělácká realita, bejby.

"Hit me bejby one more time" si zpívám tak maximalně ve sprše, češu se ob den a řasenku používám jen o svátcích. Jo a rajdim už po skleničce vína…přímo do postele si rajdim no, šípečkou.

Cestou, co jsem jela domů od babi s dědou (páteční večer u nich je na další článek, mimochodem) očuchala jsem nejmíň dvacet druhu parfémů. Po flakonkách. Toxická zbraň, ty vole, tyhle páteční modely. Fetiš pro deratizéra, fakt! Viděla tak tři pády z vysokých podpatků a tucet dámských kalhotek, mrkajících pod mini sukněmi. I moje pyžamo má větší soudnost, ne že ne! Party ne, radši knihu 😀 že jo?

Jdu si pro něj. Pro to pyžamo.

Tak zítra! Pusu

Vaše

❤️

Snad jsem vám chyběla

Tenhle článek už píšu měsíc v kuse 😀 vždy to  začne velmi nadějně, že mám nápad, že vím co chci sdělit světu a pak zjistím, že jsem se ještě nepodívala na tu komodu, co máme kupovat. Že jsem si chtěla ještě koupit polštář, druhý polštář a ten třetí je vlastně taky pěkný. Talířek, koš na odpadky, prostěradlo, potah na gauč, smetáček, ručník, hadřík, jednu kytku, druhou kytku. Jojo, teď je ze mě velký zemědělec a florista. Těžce bojuji za botanickou zahradu u nás doma. U nás v 2kk. Pěkný, Naďo. Co k tomu dodat.

Do toho samozřejmě stagnuji. Víte jak, tyhle obyčejný domácí věci vám zaplní celý váš prostor v hlavě a pošlapou zárodek jakéhokoliv projevu kreativity. Například na blogu, nebo na you tube a třeba i na instagramu. Nemyjete si vlasy, protože je v nich barva, kterou jste pracně rozpatlávali dva dny na zeď. Nemalujete se, protože váleček nemá oči, ani pěkné tělo, takže se na vás nemusí koukat. Oblékáte se na základě toho, co se zrovna nevešlo do krabic a jíte čínu. Pořád a dokola, protože vaření do stěhovacího manuálu nikdo nezařadil. Nikdy.

Balíte, taháte krabice, přesouváte, vymýšlíte, plánujete a pak přijde okamžik, kdy stojíte uprostřed svého nového domova a velmi pomalu vám dochází, že ty věci za vás vlastně nikdo nevybalí. Takže si dáváte další kolečko doprovázené zoufalstvím, touhou všechno spálit, vyhodit a rozdat. Jen pro představu – prostřednictvím mé šatní skříně by se oblékla půlka Afriky, a já stále nemám co na sebe. Kdyby někdo vykradl naši koupelnu, tak se může šplouchat ve voňavé vaně do aleluja, zapíjet to parfémy a vyčistit minimálně stovku záchodů, jenže já pořád chodím domu z práce s novým sprcháčem.

Taky zjistíte, že v dnešní době sušák na prádlo stoji víc, než žehlička, žehlicí prkno jako žehlička a sušák dohromady. Proto ustupujete svým zásadám a po staru žehlíte na stole v kuchyni, která je zároveň obývakem a ložnici, no a v neposlední řadě pracovnou, sněmovnou, knihovou a botanickou zahradou. Žijeme ve světe multifunkčností, tak co bych měla zaostalou kuchyň, že.

Tím bych chtěla jen naznačit, že se vracím do psacího procesu. Snad jsem vám chyběla

Vaše

1. Nočník

Její první vzpomínka byla na nočník. Dětský postsovětský nočník z červeného plastu a nějakou kačenou, která už si taky zažila svoje a mrkala na majítelku poloumazaným okem. Rodiče se opět hádali, slyšela jak se snaží mluvit potichu a čím víc se o to pokoušeli, tím víc to jejich „potichu“ znělo jako konec světa smíchaný s nepřetřitou hysterií. Nejdřív se nejspíš snažila na sebe upozornit běháním po bytě, to neprošlo. Zkusila brečet, ale pláč mámy byl stále hlasitější. Potom s nějvětší pravděpodobností házela na zem hračky, dupala a pískala gumovým míčkem – ten táta snášel nejmiň. Nic nefungovalo. Ječeli, nadávali a snažili se vyřešit problém tím, že vytvářeli problém ještě větší.

Tak se rozhodla jít na nočník. Sama. Jako velká holka – naschvál. Učili jste mě? Lákali na sladkostí, jen abych ze sebe dostala tu očekávanou větu – potřebuji čurát. Tak! Tady to máte a starejte se. A hele ho, ve chvílí, kdy s tím plastem a dětskou uspěchaností škrábla o zem, tak byli u ní. Oba. Mladý, ubrečený, vyklepaný, ale spolu. Rodiče. Po mámě měla nos, po tátovi oči. A teď ty oči právě sledovali, jak to naštvané malé stvoření sundává nejdřív kalhotky, pak se snaží trefit ten prokletý plast a tím vykouzlit na chvílí klid v tomto bytě. Jejích bytě. Kde žili s tátou a mámou, jako normální lidí. Aspoň první čtyři roky jejího života.

  • Ona to zvládla! – smála se, skrz napuchlý nos, máma.
  • Hm, moje velká holka! – lehce přehnaněl táta, vděčný, že byl zachráněn.

Potom následovaly úplatky, bombony a čokolády za odměnu, do budoucna a jako předplatný na dalších deset pokusů o nočník. Pohlazení, pusinky, obejmutí jedno, obejmutí druhé. Saša nejspíš už ani nebyla ráda, že tuhle hru odstartovala rovnou finišem – jejich malý problém se vyklubil v problém obrovský a ještě ke všemu její. Slušně řečeno, odnesla to prostě celý ona. V podtstaě jako vždycky.

Střih.

Dlouhá chodba jejích bytu, ten samý nočník a ubrečená Saša v pyžamu. Zmatená, protože ten nočník najednou nefungoval. Jezdila s ním po bytě hodinu, převrhla ho a kopla do něj. Možná měla i tu drzost se v něm vykoupat. Ale oni se stále hádali a nějakým nepochopitelným způsobem její dětský mozek vnímal, že tohle nezachrání. Tentokrát už ne.

Skrz polootevřené dveře ložnice sledovala sportovní tašku, do které ze strany skříně padali věci. Kalhoty, košile a tátovo oblíbene tričko, kde u minulé, teď už poslední, snídaně, se objevil záhadným způsobem flek od marmelády. Saša byla ten záhadný způsob, kvůli kterému těch snídaní měli aspoň pár let v jejích životě. Tohle bylo špatný, cítila to, vytušila to ještě včera, kdy o tu tašku zakopla a málem spadla. Nikam se nechystali, neměla slíbený žádný výlet, ona ne, vlastně ani máma.

Když se dvěře otevřeli, nevěděla co má dělat, tak jen seděla uprostřed ty strašidelné chodby, kterou bude schopná popsat dopodrobná ještě hodně dlouho po tom, co se to vše odehrálo. Koukal na ní a měl slzy v očích – její hrdina, její první muž v životě se na ní koukal ublíženě, zklamaně a se vši láskou, která se do toho pohledu dala umístit. To ticho, které najednou bylo hlasitější, než jakákoliv jejich hádka, bylo neunosný a zárověň uklidňující. Protože byl konec.

Klekl vedle ní a začal brečet. Nikdy před tím si to nedovolil, ale teď slzy byly jediné, jak jí mohl vysvětlit něco, čemu rozuměla. Ona ho chápala a proto se ani nezlobila. Jen si nechtěla připustit to, že dneska jí nedá pusu na dobrou noc a nepochválí za nočník. Proto se zvedla, dala mu pusu a utekla do svého pokoje, přesně jako velká holka – když je problém, tak nejlepší je utéct a schovat se. Nevidět ho, jako kdyby nebyl a ani neslyšet to neuvěřitelně smutné bouchtnutí dvěří.

Předmluva

Víte, abych zachránila svůj vlastní vztah, tak jsem začala psát knihu. Nejspíš už pádesátou ve svém životě, ale na tom se nesejde. Jsou životní situace, kdy se potřebujete vymluvit. Dostat ze sebe myšlenky, emoce, pocity a nějaké nedokonalostí, které vám nabourávají myšlenkové pochody. Neustále. Pořád dokola. No, a aby to bylo pořádné kliše, tak po podobné výměně názorů s mužem, na kterém mi záleží, a možná právě proto často říkám věcí, které vyzní uplně jinak, než jsem myslela, on si to vyloží ještě po svým, původní téma dostane uplně jiný rozměr a už to jede. Potom jeden jde zběsile kouřit na balkon, a druhý se otáčí čelem ke zdi. Krade deku a vy se přistihnete na mysli, že by v posteli mezi vás se najednou vešla menší armáda. Přinejhorším fotbalový tým.

K věcí. Jsem ta, která právě sedí na balkoně, kouří a pracně se snaží příijít na to, jak být tolerantní, chápajicí, miň emocionální a přitom zůstávat sebou. Co vše během života nás ovlivňuje a lepí z nás právě ty, čím jsme. Někdy v dospělostí.

Kde se bere první pocit majetnictví, kde se bere pocit nejistoty, strachu a možná i nějakého osobního podcenování? Kde je vlastně ten světlý začátek našeho konce. A vůbec, dá se ten záčátek nějak ovlivnit?

Povím vám příběh, příběh Sašenky od úplného začátku, až kam slova dovedou a dovolí. Fikce li to bude, těžko říct. Autobiografie? Možná ano. Víte, můj děda, před rokem (a ten den si pamatuji jako dnes) prohlásil, že všechny knihy už jsou dávno napsané, jen čekají na tu správnou ruku, která ten příběh přenese na papír. My píšeme svůj příběh každý den, tak proč ho vlastně na ten papír nepřenést? Možná někomu bude platný, říká se přeci, že chytrý člověk se má učit na chybách cizích. Tak se, prosím, učte. Já se budu učit s vámi, na vlastních chybách, ale z pohledu Sašenky – dává mi to pocit, že moje nejsou a chvílí si můžu připadat chytře.

Za gramatické chyby se omlouvám předem, patří ke mně jako i občasný ukrajinský přízvuk, nic osobního.

Díra neměnností

Víte, vy jste mě dojali dneska. Proboha! Vážně. Jsou dny, kdy vaši podporu jakožto čtenářů, pozorovatelů mého života, sledovatelů a prostě jen, i kdyby imaginárních, kamarádů potřebuji. Vy to vycítíte (chtěla bych vědět jak?!) a najednou dostávám přenádherné komentáře. Že mě čtete, že vám to dělá radost, že se v tom nacházíte, smějete se se mnou, možná místy i zasmutníte. Ale to jen pro pocit, že nejste sami. Já mám taky slzy na krajíčku, když někdo je na tom podobně jako já, nebo mi rozumí, i kdyby to jen dělal. Na tom se nesejde.

Mám klasicky rozepsaný článek – vtipný, ironický a vím, že možná občas jsem v tom sarkasmu a ironii dobrá, jenže občas to lámu přes koleno. To není smyslem toho blogu – psát články, které mají úspěch a jsou žádané. Potom by nebyly od srdíčka. A to byste poznali hned. Fakt. Občas chci být smutná, divná, zaseknutá někde v hloubce svých myšlenek a tápat tam v naprostém zmatku. Podělit se s vámi o to, přeci to ze sebe dostat potřebuji. Proto vlastně tenhle blog založený byl.

Momentálně teď mám období, které mi dává zabrat možná víc, než je to vidět. Je to neskutečný paradox, ale čím jsem aktivnější na sociálních sítích, blogu a You Tube kanále, tím víc se snažím vyrovnat s tlakem každodenní životní rutiny. Víte, jednou si přičuchnete k nějaké rádoby „umělecké“ tvorbě, tak potom neustále potřebujete tím žít, fetovat to a dostávat ze sebe i to, co tam vůbec není.

Jenže každé ráno vstáváte do práce. Každý den ve stejnou hodinu. Vyčistit si zuby, uvařit si kafe. Stejná řasenka, pokud jste starý autista jako já, tak i stejný pudr, tvářenka a stíny.  Stejná cesta do práce, stejná pracovní náplň, doba, lidí, počítač. Oblíbený hrnek v práci, oblíbené jídlo, když už nějaký ten oběd stihnete. Večer pár televizních pořadů a rychle spát, aby se nechumelilo. A pak znovu, a znovu a pořád dokola.

Prožila jsem ve svých fantaziích tolik svých vlastních životů – byla jsem učitelka, matka, milenka, zpěvačka, tanečnice, bohatá, chudá, šťastná a místy ani moc ne, ale ani jednou jsem nesnila o tom, že v docela mladým a produktivním věku, půjdu ruka v ruce s rutinou. Nemyslete si, nestěžuji se. Jsem šťastná, vyrovnaná a stále svobodomyslná. Ale tohle občas ubijí. Tohle dohání do stavu naprostého prázdná a ticha.

Proto píšete o to víc, než předtím, tvoříte, natáčíte jen ať tohle všechno je, prosím, hlasitější, než nádech a výdech každodenní neměnností.

K věci. Jste mým motorem – říkala jsem to a budu to opakovat pořád a neustále dokola. Protože ve chvílí, když srovnávám svůj dech s rutinou, ztrácím se v davu věčně nasraných lidí po ránu při cestě do práce, píšete. Píšete, že mě podporujete, sledujete a milujete. A to je kopanec jako prase – umáčknu slzu, poklepu si na rameno a věřím, že to smysl má. Taháte mě z mé vlastní díry. Každý den! A to je nejvíc

Vaše

 

Napoleonův syndrom

Měli jste někdy 152 cm? no, možná tak ve druhé třídě, jako 90% normální populace. Já jsem taky měla 152 cm ve druhé třídě a v páté mi začala růst prsa. Ve třetí jsem pak zakrněla a prsa, jak úspěšně růst začala tak, s ještě větším úspěchem, růst přestala. Ve stejný den, mám pocit.

K věci. Moje babička říká, že malý pes je vždycky štěně. Takže, jsem malý pes na kterého všichni šišlají, zdegerovaně mluví a tváří se, jako kdybych byla dítě ve školce, které poprvé včas stihlo nočník (takový ten láskyplný pohled. Fuj!) „Naděnko, no ty jsi tak roztomilá, ach ty vlášky, očka,  oblečení si asi kupuješ v dětským, vid, zlatíčko?!! Bleeee!

Vážně, nedávno na letišti, víme, že tam pracuji, že? Procházela jsem bezpečností kontrolou. Prošla jsem rámem, a zrovna s mým štěstím, ten rám pípal. Dvoumetrová paní (mimochodem nechápu, jak se tím lidem netočí hlava z vlastní vejšky), baj oko lesbička (oni totiž na bezp.kontrolách většinou pracují) hodila na mě zamilovaný pohled:

– Vy jste tak rozkošná, malinká, já bych Vás celou umačkala. Vypadáte na 16! Víte to?!

Fakt dík!

Je to prostě náročný být malá. Když opustím způsob, jak s vámi jednají, i přesto, že váš věk už je daleko za zenitem, celý tento svět není přizpůsobený malým lidem. Nedivím se, že Napoleon se snažil ovládnout celý svět, mám takové tušení, že modelky na obálkách časopisů by vypadaly absolutně jinak. Bych se tím třeba i uživila.

V kuchyni se musím vyšplhat na kuchyňskou desku pro hrníčky, talíře, misky, skleničky, panáky, půllitry a kafe. V koupelnovém zrcadle normálně vidím jen špičku  ledovce po obočí, a to jen ve výskoku. Ve skříni na oblečení mám všechno dole, nahoře věci, které nenosím. Nikdy.

Nakupuji v dětském oddělení, protože i nejmenší číslo kalhot pro „dospělé“ je mi jak od sousedky. Možná i souseda. Dokonce s Lucii, na naší skřetí shopping výpravě, jsem potkala kalhoty ze kterých na mě křičela cedulka „Long Legs“ to jako vážně? I tak od dětství trpím komplexem krátkých nohou, malých prsou a „vašiobčankuprosím“  – do příště Short Legs modely, díky!

Veřejné záchody (jsem stálý zákazník, protože malý močák žejo!) poslední dobou jsou taky spíš výzva, než potěšení. Proč? Vy metrpadesát a oni světla na čidla (jdou s dobou). Takže přitom máváte – čuráte a máváte na čidlo. Tečka.

Ve skupině mezi dětma vypadám jako dítě. Ve skupině mezi dospělýma vypadám jako dítě. Občanku držím v kapse, neustále všechny přesvědčuji o tom, že nene, jsem dospělák! Opravdu! Štěkám, protože jsem ten malý pes, který bude vždy štěně. Proto taky drzá, arogantní, ironická.

Je mi, do pr**le, dvacet šest let, a všichni šišlaj.

Vaše

Naděnka

 

Psala bych, až bych brečela

Víte, ráda bych, aby na mě vlezlo jaro. Jako vážně – pozitivní nálada, dotek sluníčka, lehká bunda, conversky bez výčitek svědomí a tak nějak pocit života. Ne zimního spánku, ne věčného zívání, beználadovostí a bezenergičností. Jen čirý život – bez výmluv.

A chtěla bych psát. Psát knihu, jako o život. Teda byla by o životě, o vesmíru, o myšlenkách, o realitě, lásce, rodině, respektive o všem, co do mého života patří. Ta kniha by byla citlivá, místy ironická, místy vtipná, a hlavně moje. Sbírka mých myšlenek a slov, které se neustále točí v mé hlavě, bojují navzájem, potom se znovu usmiřují a pak opět rozjíždějí neuvěřitelné rodeo.

Měla by kousek mého dětství, tak aby vám to bralo vítr z plachet a na chvílí zastavilo dech. Měla by v sobě kousek mého dospívání tak, aby brala vítr z plachet mě. Určitě by vyprávěla o mé rodině tak, že bych každé slovo oplakala a pak se jen hloupě usmívala. Byla by ta kniha vymazlená a nejdřív napsaná ručně. Hodiny a hodiny bych si ji přepisovala do počítače při dlouhých a teplých letních večerech s cigaretou a hrnkem dobré silné kávy.

Žila bych svým vlastním příběhem, snila bych o tom, jak bude vypadat obálka, pohrávala bych se s myšlenkou že si jí i sama nakreslím. Naplánovala bych si křest, co bych tam asi říkala, komu děkovala a sama bych si na tu knihu natočila recenzi. Ještě nedopsanou knihou bych furt obtěžovala přítele, četla bych mu nahlas, styděla se u toho, ale vyžadovala bych ten nejpřísnější názor. Tu dokončenou, konečnou, vypsanou a vymodlenou verzi bych dala přečíst mému dědovi, už jen proto, že z půlky by byla o něm. Pozorovala bych, jak ji čte, jak mu štípají očí a lesknou se slzy pýchy a hrdostí. Konec konců bych si je fakt zasloužila.

Pověděla bych vám o každém milostném poměru se kterým jsem tu čest měla a taky příběh, jak do mého života vtrhnul muž se slunečnici, a taky čemu všemu se ve vztahu s ním jsem se musela naučit. A učím se dodnes.

Vystavila bych si tu knihu někde na vyditelném místě a jen bych umírala něhou, protože jsem si ten sen splnila. Protože z dvacetí rozepsaných příběhů se urodil aspoň jeden kloudný. Citlivý, vtipný a můj. Psala bych až bych brečela, přátele.

Jenže – není čas, pak nálada. Je čas, není inspirace. Je inspirace, akorát múza se zatoulala. Nádobí, úklid, žehlení, práce, práce, rodina, návštěvy, přítel, knihy a další triliarda výmluv proč nezačít! Jo, v těch jsem sakra lepší, než v psaní.

Prosím vás, plňte si sny! Ať o nich nemusíte psát článek jako já.

A milujte se

Vaše

Šestadvacítka!

Právě přišel ten okamžík, kdy by stálo za to změnit název blogu na šestadvacítku. Jakože čas je neúprosný, řítí se s rychlostí světa a ve chvílí, když se zastaví, tak jen proto, aby se vám vysmál do …hm, jak se to řekne slušeně, jo do obličeje.

Oslavila jsem svoje další narozeniny. Ještě před pár lety jsem čekala tento den nějaký zázrak, nebo aspoň nějaký náznak toho. Nestalo se. Ještě před pár lety jsem se tešila na nějaký zprávy, přání od lidí, kteří se stopadesát let neozvou, a pak hele náhoda, popřejí vám vše nej. Hm, díky čau. Dneska? Přálo mi tolik lídí, že si nejsem ani jistá, zda si to vůbec zaloužím – tuhle slávu.

No, co na to říct. Chtělo by to nějakou sumarizaci plánů a zhodnocení toho, co vyšlo, a co nevyšlo vůbec. Je snad všem jasný, že nevyšlo vůbec nic. Já vždycky věděla, že plánovat si život je právě ta nejzbytečnější věc na celým světě. To teda je! Ale víte co, tenhle rok – pětadvacátý mého života – byl zatím tou největší jízdou.

Tak začnem tím, že hned na startu jsem dostala svoje první perly v životě. Ano, babi Naďo, nastal i tvůj čas. Ostříhala jsem si vlasy a hned druhý den je totálně obrečela. Teda jako každý rok. Věnovala jsem se blogu jako o život. Občas fakt hodně a místy vůbec ne. Instagram se stál mým druhým já a občas nemám ponětí, co je na tomto světě realita a co jen sakra povedená fotka s kvalitním filtrem.

Ušla jsem pár kilometrů cestičkou svědomí na metro ve včerejším oblečení. Zvláštní je, že žádné výčítky nepřišly. Vůbec. Pracovala jsem jako kůň a nenašetřila si ani korunu. Měla jsem v plánu žít bohémský život nezávislý ženy a zamilovala se jak blázen. Teď místo psaní článku vařím boršč. Zvláštní na tom je, že si u toho přijdu šťastná. Spokojená a zkrocená, ale to mi stálo hodně práce, sebeovladání a pár krabiček cigaret. Nechat se zkrotit – zatím nejnáročnější úkol, kterému jsem kdy podstoupila.

Přibyla další dvě tetování v domácích podmínkách, cizím strojkem – to jsem to rajda odvázaná, že 😀 Padlo dost přečtených knih, ještě víc zůstalo nedotčených. Stěhování, velké kroky, rozhodnutí a gramofon! Jo! Ten je boží nový kamarád. Od teď a nafurt.

Narodila se taky Pětadvacítka. V Kaaba kavárně u šálku největšího capuccina, co mi kdy někdo uvařil. Tak!

Byl to štastný přelomový rok. Jsem to sice pořád já, ale o něco hubenější, přísnější, drzejší a o kousek štastnější.

Pokračujete se mnou dál v jízdě? Myslím, že  to opět bude stát za to!

Tak jasné

Vaše

 

Díky, mámo

Za chvílí budu dospělý šestadvacetiletý jedinec. Žena, vnučka, sestra, přítelkyně, kolegyně, horší kamarádka, lepší kamarádka a napůl dcera. Mám problém se vstáváním, problém s termíny, hodně hrotím, ještě víc přemýšlím, dělám chyby, piju hodně kafe, zapomínám se najíst, kouřím, pláču, do jisté doby můj milostný život připomínal brazilský seriál smíchaný se zoufalstvím a dost často bojuji sama se sebou.

Mám vše, co potřebuji, protože na otravnou otázku, co bych chtěla k narozeninám, nemám odpověď a na to, co nepotřebuji, stále neumím našetřit. Jediná věc, kterou si tak trochu přeji, je se vypsát. Vypsát se z dětství, které ať chci anebo ne, ovlivňuje moje já víc, než bych si přála a víc, než je vůbec hezky. Chci napsat dopis,a osoba, na kterou je mířený, si ho nikdy nepřečte. A ne, nemyslíte si, že je to nějaká tragédie, je to jen volba, na kterou máme každý právo – být anebo nebýt součástí něčeho života.

Milá mámo, 

Za těch 10 let, co jsme se neviděly, přišlo porozumění toho, že jsme tím, co v nás vkládají naši rodiče. Jsme odrazem svých vlastních předků, a samozřejmě dědíme jak dobré kousky vaších charakterů, tak i ty horší. A pak s tím celý život bojujeme, vychováváme v sobě to naše lepší já. Takže je tu pár díky, které jsem si pro Tebe schovala. 

Díky mámo, za tvrdý charakter, který jsi ve mně vychovala. Protože během Tvých slabších chvílí, kdy v jedné ruce kožený pásek, ve druhé moje malá ruka a v očích nepříčetný výraz, jsem se učila vydržet. Brát to jako součást našeho rádoby vztahu. Učila jsem se přeckat, být trpělivá a možná tak trochu statečná. 

Díky mámo za umění s lehkostí odpouštět, nepřipouštět si a schovávat hluboko v srdci šuplík s bytostí, které již do mého života nepatří. Konec konců bez Tebe jsem se taky musela naučít žít. 

Díky mámo za to, že neustále potřebuji lidský kontakt, pocit bezpečí a že mě má někdo rád, protože dodnes mám problém s tím, si uvědomit, že si zasloužím být milovaná. Mám takové tušení, že právě mámy vychovávají v dětech tenhle pocit od narození. Ty jsi nejspíš tuhle kapitolu mateřství zaspala. 

Díky mámo, za fóbii z teplé vany, poplacávání po zadku i kdyby ze srandy. Jo, a ještě za fóbii být opuštěná a sama. 

Díky mámo, za emocionálně nestálý charakter, ten jsem sdědila do posledního po Tobě. A ještě Ti díky, že jsi v mém životě byla a tak trochu částěčně stále jsi, jako zpráva každý rok na facebook k narozeninám. Právě proto bych možná nejradši tenhle den vymazala z kalendáře. Taky za to Ti díky, že již od malička bojuji s částí Tvého já, protože co si budeme nalhávat, jsem Ti neskutečně podobná. O to víc sebedisciplína a samokontrola je náročnější – přesně vím, kým v tomhle životě být nechci – Tebou. 

Dcera

Nevím, jestli tenhle článek si zalouží nějaký konec, stárnu, tak jsem dost sentimentální. Mějte je rádi, vy víte koho myslím…

Vaše